Pankadź Mišra: Dobu Trumpa a brexitu vysvětluje historie osvícenských odpadlíků 

Publikace, které se snaží vysvětlit pro mnohé stále záhadné vítězství Donalda Trumpa a brexit, jsou momentálně žhavým zbožím. Najdete mezi nimi spoustu rychle nahozených črt. Mezi ty nejlepší pochopitelně patří takové, které začaly vznikat dávno před těmito těsnými vítězstvími. Jedním z nejucelenějších vysvětlení je letošní Age of Anger: A History of the Present (Doba hněvu: historie současnosti) od indického spisovatele Pankádže Mišry.

Pankádž Mišra měl v porovnání s ostatními náskok. Age of Anger se mu v hlavě začalo rodit v roce 2014, když v Indii přišel k moci hinduistický nacionalista Naréndra Módí. Spisovatel byl jeho vítězstvím zaskočen. Stejně jako mnoho lidí v jeho okolí si myslel, že Módí by měl jít spíš sedět než vítězit v demokratických volbách. Kniha Age of Anger tak vznikla proto, aby pochopil, co vedlo jeho spoluobčany (včetně několika členů Mišrovy rodiny) k podpoře Módího, i to, proč bylo jeho vítězství tak nečekané. Podobné otázky vyvolává v Evropě referendum Velké Británie o odchodu z Evropské unie a ve Spojených státech Donald Trump. „Nevěděl jsem, že dojde k brexitu a zvolení Donalda Trumpa. Domníval jsem se pouze, že se najde velké množství lidí, kteří ho budou volit. Doufal jsem ale, že to nedojde tak daleko, aby se tento maniak a troll dostal přímo do Bílého domu,“ vysvětluje Mišra v rozhovoru pro server Literary Hub.

Mišra rozhodně nezůstává na povrchu: ani myšlenkově, ani co se týče historického ponoru. Jeho „Historie současnosti“, jak zní podtitul Age of Anger, se snaží najít vysvětlení pro dění posledních několika let v myšlenkách osobností od Voltaira po současnost. Spíš než osvícenská tradice ho ale zajímá její odvrácená strana. V uplynulých třech staletích hledá nejnižší společný jmenovatel těch, kteří byli zapomenuti sílícím triumvirátem liberální demokracie, industriálního kapitalismu a národních států. Těch, kteří byli jmenovanými koncepty odstrčení na okraj nebo je naopak sami preventivně odvrhli jako nedostačující a nedokonalé. „Nepovažuji se za historika myšlení: moje kniha se řídí určitými formami, ale ve skutečnosti jsem při jejím psaní přemýšlel nad emocemi, mentalitami a myšlenkami, kterým dávají tyto emoce vzniknout,“ vysvětluje autor.

Tenká červená linie závisti a ponížení

Tuto jednotící emoci Mišra nachází u docela rozmanité sebranky. Chronologicky prvním je Jean-Jacques Rousseau, jehož deziluze z voltairovského osvícenství byla pro Mišru logickým začátkem. 19. století je pro něj přirozeným prostředím, v jehož podhoubí nachází stejné pohnutky u německých romantiků a nacionalistů, ruských, italských i amerických anarchistů. Přirozeným ohniskem jeho zájmu je tak spravedlivé rozhořčení rozličných osobností – německého filosofa Johanna Gottfrieda Herdera, ruského anarchisty Michaila Bakunina nebo praotce italského nacionalismu Giuseppe Mazziniho.

Nejjasnější artikulaci pocitu, ze kterého pramení názory jmenovaných, nachází Mišra u Nietzscheho a jeho chápání pojmu resentiment. Nietzsche o lidech resentimentu mluví jako o „chvějící se říši podzemní msty, nevyčerpatelné, nenasytné ve svých výpadech proti šťastným“. Mišra tento pocit dokresluje jako „existenciální odpor k lidským bytostem, způsobený intenzivní kombinací pocitu závisti a ponížení“.

Poté, co vstoupí do 20. století, je jeho výběr postav ještě barvitější. Několikrát se zastaví u extravagantního italského básníka Gabriele d’Annunzia. Ten po 1. světové válce vyhlásil samostatný stát ve městě Fiume (v současném Chorvatsku) a prohlásil se jeho Vůdcem. D’Annunzio se stal velkou inspirací pro Benita Mussoliniho, který ho označoval za „Jana Křtitele fašismu“. Kniha pokračuje přes kaleidoskopy postav a myšlenek, čítající duchovního otce sionismu Theodora Herzla, rivalitu Gándhího a nacionalisty V. D. Savarkara. Svoje poznatky ilustruje nepravděpodobnými sympatiemi Michela Foucaulta k ajatoláhu Chomeinímu, Adolfa Hitlera k „otci Turků“ Kemalu Atatürkovi nebo vnitřními rozpory vůdce Islámského státu Abú Bakr al-Bagdádího, který na zápěstí nosí rolexky.

Kamarádi ze supermaxu

Mišrova poměrně hutná historie myšlenkových proudů je překvapivě čtivá. Autor je původně romanopisec a esejistické pasáže Věku hněvu prokládá historkami ze životů jednotlivých postav. „Musíme věnovat větší pozornost historickým poraženým. Vítězům jsme ji věnovali dost,“ říká v diskuzi o Age of Anger v Berkley centru Georgetownské univerzity. Mezi nejsilnější momenty patří až surrealné setkání a přátelství bombového útočníka z Oklahomy Timothy McVeighe a prvního teroristy, který se pokusil vyhodit do povětří Světové obchodní centrum, Ramzího Ahmeda Júsefa.

První jmenovaný je asi nejslavnějším americkým teroristou. Veterán z války v Perském zálivu, fanoušek Ramba a americké ústavy a odpůrce feminismu, daní a amerických vojenských intervencí odpálil v roce 1995 v Oklahomě bombu, která způsobila nejkrvavější útok na americké půdě, tedy alespoň do roku 2001. Ramzí Ahmed Júsef je nepříliš pobožný muslim (ostatně jako mnozí „islamističtí“ teroristé), který se vyrábět bomby naučil ve výcvikových táborech Usámy bin Ládina v Afghánistánu. Jeho snem bylo odpálit severní věž Světového obchodního centra tak, aby spadla na jižní a zemřelo tak až čtvrt milionu lidí. Jeho plán nevyšel a útok v roce 1993 zabil pouze 6 osob. Ďábelské dílo dokonal až Júsefův strýc Chálid Šajch Muhammad, mozek útoků z 11. září 2001.

Júsef a McVeigh skončili ve stejném supermaxu (věznici s maximální ostrahou) v Coloradu, dokonce v přilehlých celách. Přes tak odlišné životní příběhy a náhledy se oba teroristé spřátelili. Když byl McVeigh v červnu roku 2001 popraven, Júsef se nechal slyšet: „Za celý svůj život jsem nepoznal nikoho, kdo by mi byl tak moc osobnostně podobný.“ McVeigh také údajně schvaloval útoky, ke kterým se hlásil bin Ládin. V kontextu těchto na první pohled nepravděpodobných setkání Mišra mluví o nutnosti uvažovat o dnešním světě více jako o založeném na podobnostech než na tom, co nás zdánlivě rozděluje. Používá je také pro ilustraci nesmyslnosti celého konceptu „střetu civilizací“ a identifikace islámu jako přirozeného pramene terorismu.

Mezi mnoha světy

Mišra je původně beletrista. Jeho první kniha s názvem Butter Chicken in Ludhiana z roku 1995 je cestopis o malých indických městech vypořádávajících se s postupující globalizací. O střetu Východu a Západu v současné Indii je i jeho o čtyři roky mladší román The Romantics. Jeho eseje se pravidelně objevují v periodikách, jako je London Review of Books, New Yorker, The Guardian, The New York Times nebo Bloomberg. Tvrdí, že jej nezajímá dělení na levici a pravici, liberály a konzervativce ani třídy. To, že se někdo identifikuje jako liberál, socialista, nacionalista, podle něj nejde brát jako hotovou věc.

Zajímají ho prý pohnutky a kontradikce uvnitř jednotlivce, které se schovávají pod těmito „nálepkami“. Jako člověk rozkročený mezi s globalizací se potýkajícím indickým venkovem a kosmopolitním Londýnem, ve kterém momentálně žije, autor beletrie a zároveň politických komentářů, obdivující indickou kulturní tradici, ale s hlubokým vztahem k odkazu evropského osvícenství, k tomu má všechny předpoklady.

Dostojevského děsy před Křišťálovým palácem

Celou jeho tvorbou se vine téma touhy dohonit „rozvinutý“ Západ. Jeho 5 let stará kniha From the Ruins of Empire se soustředila na myšlenkové pochody asijských modernizátorů. V Age of Anger se zaměřil na bližší sousedy dominantního anglofonního Atlantiku. Úzkosti klíčových postav Německa, Ruska nebo Itálie ze snahy dohonit, ale nenapodobovat Francii a Velkou Británii tvoří páteř Mišrovy knihy.

Nejlépe tuto tenzi ilustruje slovy Fjodora Dostojevského, který na začátku 60. let 19. století navštívil londýnský Křišťálový palác. Velkolepá stavba byla postavena v Hyde Parku u příležitosti konání První mezinárodní výstavy v Londýně v roce 1851. Ačkoliv většina paláce nepřežila požár v 30. letech, dodnes platí za oslňující symbol viktoriánského technologického pokroku.

Na Dostojevského však nablýskaná budova neměla zdaleka jen povznášející efekt. „Uvědomujete si obří myšlenku; cítíte, že zde je už čehosi dostiženo, že zde je vítězství, triumf. Ba jaksi se začínáte čehosi bát, přichází na vás bůhví proč hrůza,“ píše ruský spisovatel v Zimních poznámkách o letních dojmech. „Hledíte na ty statisíce, miliony lidí, odevzdaně sem proudící z celého světa – na lidi, kteří přišli s touž myšlenkou, kteří se tiše, úporně a mlčky kupí v tomto ohromném paláci, a vy cítíte, že zde se uskutečnilo cosi definitivního, uskutečnilo a ukončilo. Je to jakýsi biblický obraz, cosi o Babylonu, jakési proroctví z Apokalypsy vám na očích se uskutečňující. Cítíte, že je potřebí mocné duševní síly a sebezapření, abyste nepodlehli dojmu, abyste se nesklonili před faktem a nezačali uctívat Baala, to jest, abyste to, co vidíte, nepřijali za svůj ideál,“ uzavírá Dostojevskij svou temnou vizi.

Konec konce historie

Výsledkem podobné zpupnosti, jakou viděl Dostojevskij v Křišťálovém paláci, bylo tvrzení amerického politologa Francise Fukuyamy, když po pádu Sovětského svazu oznámil definitivní vítězství konceptu liberální demokracie a tím „konec historie“. O čtvrt století později je jasné, že se šeredně spletl, což mu velmi rádi s úšklebkem pravidelně připomínají komentátoři z celého světa. Ostatně před 15 lety to v předmluvě k jedné ze svých knih v podstatě sám přiznal. Age of Anger rozhodně není první, ale rozhodně zatím jednou z nejpromyšlenějších teček za konceptem konce historie. Místo ukončení toku dějin Mišra nabízí rekalibraci náhledu na ně. Tvrdí, že představa všeobecného pokroku v podobě celosvětového rozšíření liberální demokracie a kapitalismu omezila naše kritické uvažování a historickou představivost.

„Myslím, že se liberalismus bude muset jednoduše více snažit, než tomu bylo dosud. Příliš se spoléhal na velmi nekultivované a zjednodušující myšlenky o tom, že lidské bytosti jsou motivovány především svými ekonomickými zájmy. Teď musí vzít v potaz celou škálu lidských zkušeností a cílů, pokud chce být stále relevantní. Aby se dostal z této bryndy, bude se muset obrodit. V minulosti to dokázal. Bohužel ale až po spoustě katastrof, jakou byla třeba 2. světová válka. Doufám, že nebudeme muset srovnat velkou část světa se zemí předtím, než liberalismus zažije comeback. Doufám, že se poučí z rozmachu krajní pravice a uvědomí si, že je v něm podíl viny. Jen poté se zvládne obnovit,“ říká Mišra v pořadu This Is Hell.

„Od konce studené války jsme žili zaslepeni velkým množstvím iluzí a ty se teď rozpadly přímo na Západě,“ říká Mišra na Georgetownské univerzitě. A ptá se: „Co to bylo za svět, který jsme si vysnili?!“ Jím definovaná Doba hněvu částečně vyvěrá paradoxně z úspěchů uplynulých dekád. Masy lidí spatřily možnosti pokrokem vydobytých lepších životů, ale ty se teď ukazují mimo jejich dosah. Slovy ruského spisovatele Alexandra Ivanoviče Gercena, ke kterému se Mišra několikrát odkazuje, si připadají jako „nezvaní hosté na hostině života“. „Za pochodem historie jednoduše nenajdete vnitřní logiku,“ píše Pankádž Mišra v jedné z nejsilnějších pasáží své nové knihy. Jeho Age of Anger je ideálním čtením do vykloubené současnosti.

autor: Matěj Schneider

Zdroj:
https://wave.rozhlas.cz/dobu-trumpa-a-brexitu-vysvetluje-historie-osvicenskych-odpadliku-od-pankadze-5964370


Foto: Pankaj Mishra: We Committed Intellectual Suicide After 9/11 
zdroj:
https://lithub.com/pankaj-mishra-we-committed-intellectual-suicide-after-911/


BESEDA s P.M: : https://youtu.be/goq4eY6ykc8