První rusínská sochařka zemřela v zapomnění

10.06.2021


V Habure, okr. Medzulaborce, sa koná každoroćne Sochárské sympózium Oleny Mandičovej - Šinaly.
Ponúkame Vám  životný príbeh  prvej rusínskej sochárky  (zdroj: Podkarpatská Rus 3/2012) 
*********

Letos na podzim uplyne 110 let od narození rusínské sochařky Oleny Mondičové/Mandičove.. Požádali jsme historika a estetika prof. Ivana Popa, aby k jubileu připravil pro náš časopis zamyšlení nad jejím životem a tvorbou. Zároveň jsme dostali nabídku článku na totéž téma od jiného autora – Antonína Hrbka. Vzhledem tomu, že jubileum významné umělkyně chceme důstojně připomenout, také s ohledem na originální osobní pojetí textu pana Hrbka a zejména proto, že oba pisatelé přinášejí různá fakta, originální a zajímavé postřehy a názory, otiskujeme oba texty. Olena Mondičová i autoři statí si to určitě zaslouží. 
 
V září 2012 slavíme 110 výročí od narození první profesionální rusínské sochařky, významné osobnosti druhého rusínského národního obrození Oleny Mondičové. Její osud byl šťastný i tragický, zrod umělce i tvůrčí vzlet byl těsně spojen s osudy první ČSR, jejíž pád znamenal také konec umělecké cesty Mondičové. Narodila se v uherském Sedmihradsku (v dnešním Rumunsku) v městečku Gyulafalva (dnešní Giulesti) v rusínské rodině učitele Štefana Šinály. Otec rodiny se často dostával do konfliktu s maďarskými úřady kvůli svému rusínskému uvědomění, proto byl přemístěn do maďarského prostředí v Sedmihradsku. Po rozpadu monarchie se rodina Šinaly okamžitě vrátila do rodného kraje; 9. srpna 1919 složil Štefan Šinály přísahu učitele ČSR ve vsi Kovačovce u Lučence.
 
Olena studovala na gymnáziích v Budapešti a Košicích. Po maturitě se přihlásila na Vyšší umělecko-průmyslovou školu v Praze, v letech 1922-1925 studovala na AVU pod vedením významného českého sochaře profesora Jana Štursy. Už jako studentka dosáhla významných úspěchů, na výstavě studentských práci v březnu 1927 získala čestný diplom. Po ukončení studia podnikla cestu po muzeích a galeriích Německa, Francii a Itálii.
 
Důležitým milníkem v životě Oleny se stal sňatek se studentem právnické fakulty UK Ivanem Mondičem z podkarpatského Nankova, jenž byl aktivním účastníkem rusínských studentských spolků v Praze a kulturního děni na Podkarpatské Rusi, do něhož zapojil i manželku. V následujících letech se Ivan stal svérázným manažerem manželky-sochařky. Na jeho popud začala Olena po skončení studia pracovat na sérii portrétů rusínských buditelů. 16. května 1926 v Užhorodu se konalo slavnostní odhalení prvního z nich, pomníku Eugena Fencika. Tento portrét kritika vysoce ocenila, kladně hodnotila rovněž práce Mondičové v Prešově na Ruské výstavě v roce 1927. Ve stejném roce vyhrála soutěž na jubilejní pomník prezidenta T. G. Masaryka v Užhorodě. Pět dnů portrétovala prezidenta v jeho letní rezidenci v Lánech. V prosinci 1927 byl model pomníku schválen komisi profesorů (O. Španiel, B. Kafka a A. Matějček). Komise zdůraznila, že Mondičová přesně zachytila charakteristickou pózu prezidenta.
 
Odhalení pomníku v Užhorodě bylo hlavním bodem oslav 10. výročí vzniku ČSR na Podkarpatské Rusi. Pomník se stal nejen dominantou a chloubou Užhorodu ale i svérázným etalonem pro jiné sochaře. Dokonce i nejnovější pomníky T.G.M. v Praze a v Karlových Varech jsou kompozičně jakoby odvozeny od díla Mondičové. Avšak osud tohoto významného monumentálního díla byl tragický. Po odstoupení Užhorodu Maďarsku v důsledku Vídeňské arbitráže (2. 11. 1938) byl maďarskými úřady demontován a odeslán do Čech. Vagon s pomníkem stál nějakou dobu ve východoslovenských Michalovcich. Za války se z neznámých příčin ocitl v Bratislavě na dunajské lodi, na začátku r. 1945 byl dopraven do bavorského Pasova a po příchodu americké armády odeslán zpět do Bratislavy. Do Užhorodu však socha už být vrácena nemohla. V té době už byla Podkarpatská Rus anektována Sovětským svazem a sovětští ideologové považovali T. G. Masaryka za nepřítele SSSR, organizátora vzpoury čs. legii proti Sovětům v době občanské války. O sochu projevilo zájem město Hranice na Moravě. Pomník byl odhalen na náměstí v Hranicích v roce 1946, avšak zde dlouho nevydržel. Na začátku 50. let 20. stol. se jej komunistická moc rozhodla odstranit. Hraničtí chtěli pomník zachránit pro lepší časy, v noci ho demontovali a zakopali v místní pískovně. V době pražského jara 1968 pomník vykopali a odhalili potřetí. Hned na začátku normalizace ale místní výbor KSČ nařídil jeho demontáž a tentokrát se komunisté postarali o to, aby se už nikdy nedočkal vzkříšení. Pod přísným dohledem byl dopraven do Prostějovských železáren a roztaven. Smutný konec významného uměleckého díla Mondičové. Bohužel za tento barbarský čin nikdy nebyl žádný komunistický funkcionář potrestán...
 
Koncem 20. a začátkem 30. let mladá sochařka prožívala tvůrčí vzlet. Vytvořila řadu žánrových kompozic, v nichž najdeme určité souznění s obrazy J. Bokšaje, V. Erdélyiho, A. Kocky, V. Boreckého (Dřevorubec, Alegorická kompozice, Pastýř, Karpatorusínská píseň); vytvořila také celou portrétní galerii (poprsí Dobrjanského pro Michalovce a Užhorod, Mytraka pro Mukačevo, Duchnoviče pro Chust, Portrét chlapce – zakoupen kanceláři prezidenta, Portrét Nečase a Nečasové, Portrét prof. Přecechtela). Získala významné místo v uměleckých kruzích ČSR, což v době nebývalého kulturního rozvoje země nebylo snadné. Tento úspěch potvrdila subvence poskytnuta Mondičové Ministerstvem školství ČSR v únoru 1930 pro studijní cestu do Paříže. Program jejího pobytu rozpracoval hlavní referent ministerstva historik umění Zd. Wirth. Zajímavým bodem tohoto programu byla povinnost navštívit malíře Františka Kupku, jehož obrazy jsou dnes prodávány na aukcích za vysoké cenu. Bohužel o studijním pobytu Mondičové v Paříži toho moc toho nevíme. V dopise z Paříže psala, že byla uchvácena dílem významného francouzského sochaře Rodina.
 
V dubnu 1932 podepsala O. Mondičová smlouvu se Společnosti Alexandra Duchnoviče v Prešově na pomník buditeli. Společnost uspořádala na Prešovsku sbírku, jenž vynesla na svou dobu nebývalou sumu 80 000 Kč. Během příprav vytvořila Mondičová několik portrétů Alexandra Duchnoviče a kompozičních variant pomníku. Jednou z variant byla kompozice sedícího buditele a žáka nad otevřenou knihou. Posléze sochařka zcela změnila kompozici, vytvořila monumentální fi guru stojícího Duchnoviče, držícího v pravé ruce pero a s levou rukou položenou na ramení chlapce. Tato kompozice přesně vyjadřuje význam Duchnoviče jako láskyplného učitele; to bohužel nepochopili autoři moderních pomníků Duchnovičovi na Podkarpatsku, zobrazující buditele jednou jako přísného kazatele, podruhé jako mnicha. Můžeme směle konstatovat, že umělecký význam pomníku Duchnovičovi v Prešově od Mondičové dosud nebyl překonán. Avšak přestože je pomník uměleckou chloubou města Prešova, žádný ze slovenských encyklopedických slovníků nebo autorů knih z dějin Prešova a východního Slovenska neuvádí jméno autorky Mondičové.
 
Poslední nám známou práci Mondičové byl železniční emblém Okřídlené kolo pro nádraží v Olomouci a Bratislavě (1938). Zánik první ČSR znamenal i konec tvůrčí dráhy rusínské sochařky. Masarykův pomník byl demontován, monumentální poprsí Dobrjanského v Užhorodu maďarskými nacionalisty zničeno (naštěstí stejné se zachovalo ve slovenských Michalovcich).
 
Za války se rodina Mondičové stěhuje do Mukačeva odtud do Budapešti, což pro sochařku mělo tragické důsledky. Trávila dny i noci ve studených a vlhkých protileteckých krytech kvůli neustálému bombardování města, což vedlo k jejímu těžkému onemocnění. Radiculitis učinil ruce sochařky neschopnými práce, cesta Mondičové jako výtvarnice byla ukončena.
 
Po válce se vrátila do Československa a zbytek života strávila v Košicích jako prodavačka v obchodě s oděvy a účetní… Jediný, kdo na ní občas vzpomněl, byl spolužák z AVU, známý český grafik a ilustrátor zaniklého světa dinosaurů Zdeněk Burian. Zemřela 12. března 1975 v Košicích.
 
IVAN POP


--------
 
Umělecký talent předpověděl i horoskop...
 
Jak ukazuje horoskop narození Jeleny Mondičové, dostala díky Slunci na rozhraní Vah a Panny do vínku obrovskou dávku ženskosti spolu se smyslem pro zodpovědnost. Konfi gurace Pluta v Blížencích s Uranem ve Střelci a Venuší v Panně jasně naznačuje její umělecké zaměření, a to na umění celospolečenského dosahu, i když se značně proměnnými osudy vytvořených děl. Tomu nasvědčuje i konfigurace Luny v Raku se Saturnem v Kozorohu a Venuší v Panně, která zdůrazňuje vysokou uměleckou i osobní citlivost, touhu po společenském životě, houževnatost ale – i přes tvrdé rány osudu – neochotu odloučit se od minulosti. Význačnou roli hraje i opozice Marsu ve Lvu s Jupiterem ve Vodnáři, naznačující kreativitu, velkou energii, rebelantství vůči stávajícím poměrům a sklon jít do zcela riskantních záležitostí. Merkur v rodné Váze v trinusu s Neptunem v Blížencích umožňuje intuitivně chápat myšlenkový svět ostatních a využit jej v osobní prospěch. I když v mládí dochází k určitému přecenění vlastních schopností, životní zkušenost dokáže najít vhodný diplomatický způsob jednání, umožňující úspěch. Na druhé straně kvadratura se Saturnem v Kozorohu ukazuje na možnost zneužití nebo zcizení jak tvůrčích myšlenek, tak i vytvořeného díla.
 
Věrna svému předurčení odjela Jelena Šinályová v roce 1921 do Prahy studovat sochařství. Po několika studijních portrétech byla jejím prubířským kamenem busta řeckokatolického kněze, rusínského spisovatele a novináře (časopis Lystok) Eugena Fencika, instalovaná v Užhorodě. U ní šlo do jisté míry o určitou stylizaci, protože autorka nemohla pracovat s živým modelem, ale pouze s několika málo vyobrazeními. Při této příležitosti se blíže seznámila s naší rodinou, protože můj otec, Jan Hrbek, byl v té době vládním komisařem Užhorodu. Velmi si rozuměla zejména s mojí maminkou, protože měla podobnou povahu a byla jí věkově blízká.
 
Jejím stěžejním dílem, i když s pohnutými osudy, je socha T. G. Masaryka, určená pro Masarykovo náměstí v Užhorodě. Soutěž byla vypsána počátkem roku 1927 s tím, že socha musí být odhalena nejpozději k desátému výročí vzniku republiky. Jelena Mondičová soutěž vyhrála s návrhem, který byl inspirován Gutfreundovou sochou TGM v Hradci Králové z roku 1926. Mondičová pojala zdánlivě šílenou myšlenku, že sochu nebude modelovat podle fotografi í, ale podle živého TGM. Využila šikovně tří skutečností: že prezident věděl o úmyslu postavit v Užhorodu jeho sochu a lichotilo mu to, dále že viděl návrh a souhlasil s ním, a také, že Masaryk měl slabost pro hezké, chytré a mladé dámy, takže rád plnil jejich přání. I s přáním Jeleny Mondičové souhlasil a obětoval sezením několik, jak sám se vyjádřil, pěkných dnů. Mondičová se soustředila především na portrét, takže vymodelovala nejprve bustu. Masaryk s ní plně souhlasil a tak další práce, včetně odlévání do bronzu, byla již rutinní záležitostí.
 
Výška sochy byla 3,2 m, žulový podstavec měl výšku 4,0 m. Vše bylo včas hotovo. Celé dílo bylo jak odbornou, tak i laickou veřejností vysoce oceněno, a to jak po věcné stránce, tak i z uměleckého hlediska. V množství různých pomníků TGM vynikal jak invencí, tak provedením. Konec sochy byl velmi smutný a byl již podrobně popsán, ale jednotlivé prameny se přitom značně rozcházejí. Tím ovšem spolupráce Jeleny Mondičové s TGM nekončila. Při jedné návštěvě v jejím ateliéru si TGM všiml mramorové bysty mladého chlapce a velmi se mu zalíbila. Poprosil Mondičovou, zda by ji nemohl získat. Ta samozřejmě svolila, ovšem s tím, že musí nejprve vytvořit její kopii, protože ji slíbila naši rodině a modelem byl můj bratr. Až do Masarykovy smrti byla Jelena Mondičová v Lánech občasným hostem, protože dokázala Masarykovi přinést slunce, pohodu a mládí. K nelibosti Alice Masarykové.
 
Dalším monumentálním dílem Jeleny Mondičové byla bronzová socha rusínského buditele Alexandra Duchnoviče v roce 1932, která je umístěna v Prešově. Částečnou inspirací pro tuto sochu byl památník biskupa Jana Valeriána Jirsíka v Českých Budějovicích od Myslbeka. Na tuto sochu sbírali peníze Rusíni z celého světa. Zůstala zachována dodnes. Její výška je 3,15 m.
 
I po našem přestěhování do Prahy v roce 1933 udržovala naše rodina s Jelenou Mondičovou a jejím manželem Ivanem Mondičem přátelské styky. Závěrečným sochařským odkazem autorky je pak okřídlené kolo z roku 1938, které bylo umístěno na starém bratislavském nádraží. Poslední setkání s Jelenou Mondičovou bylo smutné - v prosinci 1938 na pohřbu mého otce. Rozbitím republiky a záborem Podkarpatské Rusi Maďarskem naše bližší styky v podstatě skončily. Manželé Mondičovi se stali maďarskými občany a přestěhovali se do Budapešti. Ivan Mondič byl právník a v některých záležitostech zastupoval zájmy Škodových závodů v Užhorodu a v předválečné Jugoslávii. Podle některých informací měli manželé Mondičovi v úmyslu emigrovat do Jugoslávie, kde měli přátele a kde ji jako sochařku velmi uznávali (např. sousoší Karpatoruská pieseň z roku 1930). Odtud pak do Francie, kde Jelena Mondičová před válkou absolvovala delší studijní pobyt. To se jim však nepodařilo. Válka a zejména poválečné období na ně po všech stránkách tvrdě dolehlo, přišli o všechno – ateliér, majetek, společenské postavení. Obdobně i naše rodina o všechno přišla. O dalších osudech Jeleny Mondičové není naši rodině již nic známo.
 
Zemřela 12.3.1975 v Košicích a je pochována na veřejném hřbitově. Její hrob č. III/a-8-23; HR-324 je hrobem chráněným.

ANTONÍN HRBEK
 
(Pozn. red.: A. Hrbek používá pro křestní jméno Mondičové tvar Jelena, ponecháváme mu tuto podobu, pro niž má oporu v pramenech, z nichž čerpal. Jiné argumenty má zas prof. Pop, u nějž jsme ponechali „Olena“. ) 

Aktuality

Zobraziť všetky
25.06.2021

Pozvánka do Starej Ľubovne

Ľubovnianske múzeum - hrad v Starej Ľubovni |kultúrna inštitúcia Prešovského samosprávneho kraja| si Vás dovoľuje pozvať na uvedenie publikácie do života Chorovody na Slovensku Mgr. Katarína Babčáková, PhD. 25. jún| 15.30 h Múzeum ľudovej ar…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
19.06.2021

Výberové konanie na obsadenie miesta riaditeľa alebo riaditeľky KULT MINOR pozná termíny vypočutí, mená uchádzačov a členov výberovej komisie

Ministerstvo kultúry SR (MK SR) pokračuje v otvorených výberových konaniach, v ktorých hľadá najschopnejších odborníkov alebo najschopnejšie odborníčky do čela svojich organizácií. Budúci pondelok (21.6.) a utorok (22.6.) sa uskutoční neverejné …
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
18.06.2021

Rusínský „Mnichov“: Podkarpatská Rus není jen nostalgie, ale 76 let českého nesplaceného dluhu

PETR JAVŮREK / analýza předseda Enfant terrible Tchéquie Zatímco Němce po válce Edvard Beneš odsunul z Československa bez haléře na západ a Maďary chtěl stejně tak bez haléře odsunout na jih, Rusíny rovnou odsunul se vším majetkem i celou je…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
18.06.2021

Optácia obyvateľov Zakarpatska v československo – sovietskych vzťahoch v rokoch 1945 - 1947

Permanentný vojnový konflikt a latentné etnické napätie, ktoré komplikujú situáciu na Balkáne v priebehu 90. rokov nás nútia zamyslieť sa nad tým, či opatrenia, ktorými sa svetové spoločenstvo snaží vyriešiť balkánsku krízu, sú efektívne a či ti…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
17.06.2021

Zaspomínal na svoje gymnaziálne časy

HUMENNÉ. Návštevy škôl po rokoch od ukončenia štúdia sú milou tradíciou študentov. Takto prišiel na svoje stredoškolské časy zaspomínať aj Štátny tajomník ministerstva do pravy a výstavy – Jaroslav Kmeť. Gymnázium armádneho generála Ludvíka S…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
17.06.2021

Historická Ruthénia nie sú iba Poloniny, park tmavej oblohy

AUTORSKÁ STRANA MICHALA HAVRANA Za Sninou, povedia vám, sa začína iný svet. Z ciest miznú bilbordy, posledný je na výjazde z mesta, vyzýva ľudí, aby sa v sčítaní obyvateľstva prihlásili k rusínskej národnosti. Na obchodoch sú dvojjazyčné nápi…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej

Naše obce

Zobraziť galérie

Ujko Vasyľ


Teta Paraska:
-Ženske ščasťa/serenča - sama pochuďila, no hruď zostala...
Zobraziť viac
Náhľad publikácie

Československý svět v Karpatech

Československý svet v Karpatoch

Čechoslovackyj svit v Karpatach

Reprezentatívna fotopublikácia
Objednať