Reálný osud partyzána Jána Nálepky zakryla legenda

Komunisté z něj dělali modlu 

Před 110 lety se ve východoslovenské obci Smižany narodil Ján Nálepka, slovenský vojenský důstojník a legendární velitel 1. československého partyzánského oddílu v Sovětském svazu. Za bývalého režimu patřil díky svému přeběhnutí k sovětským partyzánům k nejopěvovanějším válečným hrdinům, vznikl o něm i film. Jakým člověkem byl ale ve skutečnosti? 

Kapitán Ján Nálepka, velitel 1. československého partyzánského oddílu v Sovětském svazu | Foto: Profimedia
Za minulého režimu patřilo jméno slovenského kapitána Jána Nálepky k těm nejskloňovanějším tehdejší propagandou. Po Nálepkovi se jmenovaly školy, vojenské útvary, ulice i náměstí, v roce 1972 o něm vznikl životopisný film Zajtra bude neskoro… s Milanem Kňažkem v hlavní roli.

Po listopadu 1989 se zvláště na Slovensku snažili o co největší přehodnocení jeho osobnosti. Nálepka začal být líčen jako sukničkář, alkoholik, hazardní hráč a bezcharakterní člověk.

On sám nemohl ovlivnit ani jedno podání, protože už v listopadu 1943 padl u města Ovruč v Žytomyrské oblasti na Ukrajině. U příležitosti 110. výročí svého narození si však zaslouží, aby jeho osobnost byla připomenuta.

Ochotník, učitel a strýc známé herečky
Pocházel z rodiny chudého slovenského domkáře Michala Nálepky. Měl nejméně dva bratry, z nichž jeden, Jozef Nálepka, byl československým diplomatem a v první polovině 70. let také velvyslancem ČSSR v Jugoslávii, a druhý, také voják, byl otcem české herečky Světlany Nálepkové.

„Otcův bratr Ján Nálepka, to je ten Hrdina Sovětského svazu, ze kterého měli všichni ostatní chlapi v našem rodě mindrák, původně učil slovenštinu a zpěv a byl i velký komediant…“ zavzpomínala herečka v loňském rozhovoru pro Deník. 

Ján Nálepka byl skutečně už od dětství velkým milovníkem ochotnického divadla a sám také nadšeně ochotničil. Podle vzpomínek pamětníků rád ztvárňoval zejména komediální postavy, v čemž mu možná trochu pomáhal i jeho dobromyslně vyhlížející kulatý obličej – jako velitelský typ vlastně na první pohled nepůsobil.

Po ukončení obecné školy absolvoval Učitelský ústav ve Spišské Nové Vsi a v roce 1931 nastoupil jako učitel ve Stupavě, dále učil také v Porubě pod Vihorlatom, Dolné Marikové a Horné Marikové. I když ho v minulosti některé práce spojovaly s komunistickou stranou, podobně jako třeba dalšího Hrdinu SSSR in memoriam z řad československých vojáků, kapitána Otakara Jaroše, stejně jako Jaroš nikdy členem komunistické strany nebyl a není ani doloženo, že by s komunistickou myšlenkou nějak sympatizoval. 

„V určité době sympatizoval se sociální demokracií a byl velmi aktivním členem Agrární strany, kde dokonce předsedal její mládežnické pobočce ve Smižanech. Do jiné strany nikdy nevstoupil. Neexistují o tom žádné důkazy,“ uvedla před devíti lety pro slovenský titul Sme domov historička Muzea Spiša Larisa Tarovská.

Vypálíme obec, křičeli nacisté. Slovenští generálové se před 75 lety obětovali
V červenci 1934 nastoupil do vojenské prezenční služby, kterou si odbýval u pěšího pluku 37 v Levoči, kde absolvoval i školu důstojníků pěchoty v záloze. Koncem února 1935 byl přeložen k pěšímu pluku 32 v Košicích. Zkoušky na důstojníka v záloze absolvoval 10. září 1935 s výborným hodnocením a 1. prosince téhož roku byl jmenován podporučíkem v záloze a ustanoven velitelem kulometné čety, jíž velel až do konce své prezenční služby v červenci 1936.

Během všeobecné mobilizace československé branné moci, vyhlášené 23. září 1938, krátce před nechvalně známým jednáním v Mnichově, velel četě kulometné roty. Po Mnichovu a demobilizaci československé armády, která bez boje vyklidila pohraniční oblasti, byl 11. prosince 1938 propuštěn z činné služby.

Na frontu za Slovenský stát
Po vzniku fašisticky orientovaného Slovenského státu v březnu 1939 slovenská armáda znovu mobilizovala a Nálepka nastoupil jako velitel roty u pěšího pluku 20 v Michalovcích. S jednotkami tohoto pluku se zúčastnil takzvané Malé války, což byl ozbrojený konflikt mezi Slovenskem a Maďarskem, které si činilo nárok na část slovenského území. Spor ukončil coby autoritativní prostředník Adolf Hitler, který donutil oba své spojenecké státy k zastavení bojů s tím, že nejvýchodnější část východního Slovenska připadla Maďarsku.

Nálepka zůstal po skončení Malé války v uniformě a působil v Michalovcích jako velitel kulometné roty V. samostatného praporu. V této funkci také vstoupil do druhé světové války: když hitlerovské Německo napadlo Polsko, účastnilo se Slovensko této invaze jako německý spojenec. Nálepka se tažení proti Polsku zúčastnil v rámci 3. pěší divize, nasazené v prostoru severovýchodní hranice Slovenska. 

Zasáhl i přímo do střetů na polském území, protože už 13. září 1939 byl vyznamenán za hrdinství v bojích u polské obce Czeremcha. Medaili 3. stupně mu předal osobně velitel slovenské armády a ministr obrany Ferdinand Čatloš, po válce odsouzený Národním soudem v Bratislavě na pět let vězení (k tíži mu bylo, že se během Slovenského národního povstání nepřidal na stranu povstalců, ale naopak pomohl německým vojákům při odzbrojování bratislavské posádky. Velitel povstání generál Ján Golian poté nechal Čatloše zatknout a přepravit letecky do Sovětského svazu, odkud byl po válce vydán do Československa, pozn. red.).

Po skončení polského tažení, které skončilo porážkou a okupací Polska Německem a Sovětským svazem, se Nálepka stal důstojníkem pěchoty z povolání a v roce 1940 byl povýšen na nadporučíka. Dál působil na různých pozicích na Slovensku a v květnu roku 1941 byl odvelen do aplikačního kurzu aktivovaných důstojníků Vojenské akademie v Bratislavě, který absolvoval jako nejlepší ze 41 účastníků.

Vojenský kmenový list slovenského důstojníka Jána Nálepky z doby tzv. Slovenského státu, tedy fašistické Slovenské republiky. Ze slovenské armády bojující po boku Němců zběhl Nálepka v Bělorusku k sovětským partyzánůmZdroj: Profimedia

Pověst sukničkáře, jíž byl po listopadu 1989 obdařen, byla podle jeho bratra Jozefa nezasloužená. „Jano byl fešák, děvčata po něm šla, až je musel spíš odhánět. No, rukáv si odtrhnout nedal, ale sukničkář nebyl. Měl vážnou známost ve Spišské Nové Vsi. Jmenovala se Mária Korchňaková. A nebýt jeho smrti, byli by se zřejmě i vzali,“ vzpomínal pro Sme domov Jozef Nálepka.

Krycí jméno Repkin
Necelý měsíc poté, co se Nálepka vrátil z úspěšně završeného kurzu, napadl Hitler Sovětský svaz. A invaze se po boku německých vojsk opět účastnili hned od první chvíle také slovenští vojáci. Mezi nimi i Nálepka, ten se však po roce stráveném na ukrajinském a běloruském území začal zabývat myšlenkou přeběhnutí na druhou stranu.

„Po vstupu Slovenské republiky do války proti SSSR odešel (Nálepka, pozn. red.) 27. června 1941 do pole s velitelstvím druhé divize. Od začátku srpna 1941 byl přidělen k 3. oddělení velitelství Zajišťovací divize a 12. dubna 1942 převzal funkci 1. pobočníka velitele pěšího pluku 101, vedle níž vykonával i funkci zpravodajského důstojníka,“ uvádí o Nálepkovi historik Jozef Bystrický ze slovenského Vojenského historického ústavu.

Maďaři po boku Hitlera. Když před 80 lety vstoupili na Ukrajinu, čekalo je peklo
„V té době se velitelství nacházelo ve Vasilkově, později v Ovruči a v červenci 1942 se přesunulo do běloruského městečka Kopceviči. Tam se postupně zformovala skupina důstojníků, která navázala spojení s partyzány,“ dodává Bystrický.

Vedoucím této skupiny se stal právě Nálepka, který při kontaktu s partyzány používal krycí jméno Repkin. Skupina začala vyvíjet podzemní protifašistickou činnost, například posílala přes místní obyvatelstvo partyzánům informace o situaci na frontě, prováděla sabotáže na železničních tratích a občas vysílala německému bombardovacímu letectvu falešné zaměřovací údaje, aby jeho bomby dopadly do neobydlených lesních oblastí.

Opilecká výtržnost na nádraží
V prosinci 1942 se Nálepka dostal coby potenciální pomahač partyzánů do hledáčku vojenských vyšetřovacích orgánů, za což si mohl částečně sám. Podle Bystrického se totiž během své dovolenky v Popradě koncem října 1942 opil, a pak ztropil výtržnost na nádraží, kde místní Němci dělali sbírku na válečnou zimní pomoc německé armádě na frontě.

Namol opilý Nálepka se do nich pustil: „Vy jste Němci, proč nejste na frontě u Stalingradu? Všichni Němci z Popradu a Kežmarku by měli táhnout na Kavkaz, kde naši slovenští chlapci hynou. Já se Hitlerovi, Tisovi i Šaňovi Machovi vyseru na hlavu! A teď, jestli chtějí, ať si mě i zastřelí!“ (Katolický kněz Jozef Tiso byl tehdejší slovenský prezident, Alexandr „Šaňo“ Mach byl hlavní velitel Hlinkových gard a slovenský ministr vnitra odpovědný za deportace slovenských Židů do koncentračních táborů, pozn. red.)

Tato opilecká eskapáda z Nálepkova života možná později inspirovala slovenského filmového tvůrce Paľo Bielika při psaní scénáře válečného psychologického filmu Kapitán Dabač, jehož hrdina, slovenský důstojník, vystupuje dost podobně. Nálepkův bratr Jozef nicméně odmítal, že by Ján byl alkoholik. „Na frontě se popíjelo, zvlášť v době, kdy chlapi den co den bojovali a potkávali smrt na každém kroku, to patřilo k životu. Ale stále znal míru,“ uvedl Josef pro Sme domov.

Nálepka začal být vyšetřován a koncem listopadu na něj byla uvalena dokonce vazba, ale odvolal se proti ní s tím, že se chce vrátit na frontu. S tím souhlasilo i slovenské ministerstvo obrany a velitel Zajišťovací divize Rudolf Pilfousek, který měl Nálepku za iniciativního a schopného důstojníka. Byť podle vlastního hlášení věděl o tom, že nikdy neměl kladný postoj k slovensko-německé spolupráci. Vyšetřování tedy bylo pozastaveno a Nálepka znovu zamířil na ruskou frontu, tentokrát ovšem ostřeji sledovaný.

Po boku partyzánů
V dubnu 1943 se však otázka vyšetřování vrátila, protože jeho skupina pokračovala v sabotážní činnosti pokračovala. V té době už byl Nálepkův pěší pluk přesunut do oblasti běloruského města Jeľsk, kde operovalo žytomyrské partyzánské uskupení pod velením generála Alexandra Saburova.

Informace o obnoveném vyšetřování vedla k tomu, že Nálepka spolu s dalšími dvěma důstojníky Lysákem a Petrem v noci ze 14. na 15. května 1943 zběhl. Podle vzpomínek některých jeho tehdejších spolubojovníků ho osobně varoval slovenský polní prokurátor Rudolf Kadlečík, že má na něj už tři hlášení od gestapa, a jestli do druhého dne nezmizí, nechá ho zatknout.

K přechodu na druhou stranu došlo poblíž běloruské vesnice Remeza. Dne 2. června 1943 odsoudil slovenský polní soud všechny tři důstojníky v nepřítomnosti k trestu smrti.

Na rozdíl od jiných zběhnuvších československých vojáků se Nálepka rozhodl nepřipojit se k prvnímu československému polnímu praporu, který měl v té době za sebou už bitvu u ukrajinského městečka Sokolovo, ale zůstal u partyzánů. Svou roli v tom možná sehrál dobrý přátelský vztah, který navázal se Saburovem. Ten mu svěřil pod velení oddíl, který byl na počest Čechoslováků pojmenován 1. československý partyzánský oddíl v SSSR.

Dne 16. listopadu 1943 se Nálepkův oddíl pokusil spolu s ostatními Saburovými partyzány a jednotkami 1. ukrajinského frontu osvobodit ukrajinské město Ovruč. Nálepka spolu s dalšími Slováky dostal za úkol dobýt a obsadit městské nádraží, kde právě stál i jeden vojenský transport. 

„Začal boj proti velké přesile. Když Němec zakřičel Halt!, Nálepka mu německy odpověděl. Heslo, řval Němec. Odpovědí mu byla dávka z kapitánova automatu. Němci spustili silnou palbu, přičemž jim pomáhali i ti, kteří byli ve vlaku. V této palbě zasáhl kulomet Nálepkovu pravou stranu hrudníku. Na koženém kabátě napočítali šestnáct děr, které vytvarovaly písmeno Z. Později ho ještě trefila do čela střepina z miny. Raněný kapitán ještě zavelel: Bijte vrahy! Vpřed! a podlehl zraněním,“ uvádí v knize Kapitán Nálepka – Repkin od Jozefa Nálepky jeden z tehdejších kapitánových spolubojovníků.

Poválečná pompa
Po válce se stal statečný a „příhodně mrtvý“ slovenský voják předmětem obrovského kultu, který cíleně budoval jeho obraz jako třídně uvědomělého velitele, obdivujícího Sovětský svaz. Film Kapitán Dabač z roku 1959, který svého hrdinu do jisté míry problematizoval a částečně se mohl inspirovat i Nálepkovým příběhem, byl na svou dobu velmi výjimečný, všechny ostatní pomníky dělaly z Nálepky cosi jako předvoj komunistického převratu. Odvážný kapitán se už tomu nijak bránit nemohl.

Vybudování socialistického kultu Jána Nálepky pak vedlo po listopadu 1989 k jeho podobně důslednému bourání, kdy začaly být naopak až přehnaně akcentovány lehce provokativní stránky jeho povahy a pomíjelo se to, že to byl také schopný a vzdělaný charismatický velitel. 

V obou případech se z nich trochu vytratil skutečný Ján Nálepka, člověk z masa a kostí, který si nezasloužil ani zbožštění násilným režimem (jenž řadu jeho spolubojovníků připravil po válce o život či svobodu), ani zatracení, které budilo dojem, že za nastolení tohoto režimu mohl.

autor: Jaroslav Krupka, redaktor

zdroj: 
https://www.denik.cz/ze_sveta/kapitan-jan-nalepka-1-ceskoslovensky-partyzansky-oddil-v-sssr-vojak-velitel.html

foto: S generálom Alexandrom Saburovom, veliteľom partizánskych oddielov na Ukrajine po prechode k partizánom. 
(zdroj: Fond kpt. Jána Nálepku - Múzeum Spiša)