Rozhovor. Přijde nová a zlá varianta chřipky, očekává prof.Jan Konvalinka, biochemik, který předpověděl covid

O vývoji léků na příští epidemii hovoří profesor biochemie RNDr. Jan Konvalinka. Proč zrušení patentů na vakcínu žádné očkování neurychlí? Budeme i po covidu nosit roušky jako výraz ohleduplnosti? Jak pomohl vakcíně Donald Trump? A co stojí Česko mezilidská nedůvěra?

Na jakém léku byste si v ideálním světě přál pracovat a proč?
Na léku proti alzheimeru, protože si myslím, že neurodegenerativní choroby všeobecně jsou rakovina 21. století. Je toho pořád víc, nemáme účinnou léčbu, je to strašně důležité a tahle smrt je hrozně nefér. Celá ta nemoc je nefér. Já osobně se jí třeba hrozně bojím, protože i když je nádor zlá věc a zabije vás, rodinu to může i stmelit, pořád jste to vy a máte pár měsíců na to, abyste se rozloučil. Na druhé straně vás alzheimer zbaví vaší osobnosti, úplně vás rozloží a trvá to dlouho. 

Proč proti Alzheimerově chorobě, kterou známe relativně dlouho, doposud žádný lék nemáme?
Protože nevíme, jak to udělat. Vždycky, když hledáte lék na novou nemoc, potřebujete pochopit, jak ta nemoc vzniká. U virů je to jednoduché: Máte virus, ten se nějak množí a vy hledáte jeho Achillovu patu, abyste ho mohl zablokovat – pokud možno tak, abyste zablokoval virus, a ne buňky lidské tkáně. Tohle je relativně jednoduché a umíme to u HIV, umíme to u hepatitidy C, naučili jsme se to u spousty dalších virů, i když třeba u koronaviru nám to zatím moc nejde. Ne že by nám nešlo zastavit virus, ale bohužel lidé umírají v situaci, když už ten virus pro ně třeba není relevantní. Oni umírají na zánětlivou odpověď vlastního organismu proti viru, takže virostatikum se musí podávat brzo nějakým jednoduchým způsobem, kde nepotřebujete lékaře a nemocnici (třeba ve formě pilulky nebo spreje), jenže to zatím ještě neumíme. Čili u virů to umíme, známe způsob, jak se virus chová, máme jeho sekvenci, víme, jak se množí, a víme, které kroky v jeho životním cyklu můžeme zastavit. 

Zatímco u alzheimera to nevíme?
U Alzheimerovy choroby pořád nerozumíme takzvané patogenezi – tedy příčině vzniku nemoci, což je vidět i na tom, že už jsme několikrát volali: Hurá, už to máme, je tady enzym, který vede k ukládání proteinových plaků (vrstva bílkovin, jež se v mozku ukládá a způsobuje postupně demenci, pozn. red.). Ale pacienti umírali dál. Utratily se miliardy dolarů, a my pořád nevíme co a jak. 

Mezi novináři už se stalo skoro folklorem, že jste s kolegou Ladislavem Machalou v knize Viry pro 21. století předpověděl příchod onemocnění covid-19. Z čeho jste předem usoudili, že přijde?
Vlastně všechny velké epidemie konce 20. a začátku 21. století na nás přešly ze zvířat – HIV, ebola, v zásadě i chřipka přichází na člověka přes ptáky a prasata. A je to tak i logické, protože viry, co kolují u člověka, si na nás většinou už zvykly a my zase na ně, takže si s nimi imunitní sytém umí poradit. Čili nebezpečné viry jsou takové, na něž zvyklí nejsme, a koronaviry jsou známé tím, že jich je několik desítek v netopýrech, že jsou v různých hospodářských zvířatech jako v prasatech, v cibetkách a v řadě živočichů, kteří se intenzivně chovají v jihovýchodní Asii. Takže přechod na člověka se nabízí a je jednoduchý. My jsme viděli, co se stalo u SARS (virové onemocnění dýchacích cest podobné tomu stávajícímu, epidemie na přelomu let 2002 a 2003 nakazila tisíce a zabila stovky lidí, pozn. red.) a byla by hrozná klika, kdyby se to nestalo znovu. 

Ono se to stalo dokonce dvakrát. Přišel MERS (v roce 2012, pozn. red.), to bylo na Blízkém východě z netopýrů na velbloudy a potom to přecházelo na člověka. Obě tyhle epidemie měly docela vysokou smrtnost: 10 % SARS, u MERS třeba až 40 %. Takže svoje pacienty rychle zabíjely, což je samozřejmě špatné, ale paradoxně takovou epidemii nikdo nepodceňuje. Zadruhé tu epidemii nepřenášeli bezpříznakoví pacienti – všichni, kdo virus přenášeli, kašlali, kýchali, nebylo jim dobře, byli nemocní, a tím pádem bylo snazší je izolovat. Já i vy máme na puse respirátor a chráníme se navzájem, protože nevíme, jestli náhodou infekční nemůžeme být. U SARS-CoV-1 by to nenastalo, protože tam, pokud nemáte kašel ani horečku, nejste infekční. A to je právě jedna z těch zrádných věcí ohledně SARS-CoV-2 (jde o podobný koronavirus, který se objevil na konci roku 2019 a je původcem nemoci covid-19, pozn. red.).

Po nynější epidemii ovšem do budoucna varujete před novými kmeny chřipky?
Ano, v roce 2003 jsme říkali, že to byla „pandemie na zkoušku“ nebo „kapesní pandemie“, protože ještě přijde ta velká. Druhá věc je – a v tom se myslím virologové shodnou –, že dříve nebo později přijde nějaká nová, zlá varianta chřipky. 

Můžeme se na ty nové varianty chřipky připravit? Je možné se ze současné epidemie poučit pro tu příští?
Připravit se přímo ne, ale na obecné úrovni bychom na tom – doufejme – lépe být měli. To se právě stalo po roce 2003. Jihovýchodní Asie, Nový Zéland a také Austrálie, země, které tehdy SARS zažily, byly připravené a epidemii nyní zvládly výborně. Doufejme, že se také poučíme. 

Někteří lidé si namísto podané ruky ťukají lokty. Myslíte, že se s touhle epidemií změní i každodenní lidské chování?
Správná otázka, a myslím, že ne. Nebo spíš ne u nás. Nejsem hysterický a byl bych nerad, kdybychom se přestali objímat, líbat krásné dívky, zdravit se – to by mi přišlo jako příliš velká cena. Na druhou stranu situace, kdy lidi kašlou, kýchají, mají 38 stupňů horečky, a nutně musejí být v práci, protože se bez nich svět neobejde, už bude doufám považována za neslušnost. A mám pocit, že tohle nastane. A také je potřeba mít na sobě tohleto (ukazuje na respirátor). Když bude listopad a vy budete kýchat a potřebujete jít do města, vezmete si roušku, což je v Asii normální. To bych třeba považoval za výraz zdvořilosti vůči vašemu okolí. Takováhle změna tedy ano, ale že bychom přestali popíjet z jednoho hrnku v rodině, to doufám, že ne. 

Vědecký boj proti covidu-19 se ubírá třemi směry – terapeutické vakcíny, protektivní vakcíny a léčiva. Můžete vysvětlit, o co jde, a říct, jak výzkum pokračuje a na co sázíte nejvíc?
Nejdřív na vysvětlenou pár definic: Protektivní vakcína je klasické očkování, jaké dáváme třeba dětem, aby nemoc nedostaly. A princip spočívá v tom, že člověku dáme oslabený virus nebo jeho část. Imunitní systém si pak myslí, že byl nakažen, a vytvoří protilátky a paměťové lymfocyty – tedy buňky, které jsou schopné si pamatovat, že se s tímhle patogenem (původce nemoci, pozn. red.) potkaly. Když ho potom organismus potká ve skutečnosti, okamžitě začne vytvářet protilátky, budovat rychle imunitní obranu a dítě vůbec neonemocní.

A vakcíny terapeutické?
To je vlastně protilátka, jež se podává, když už je člověk nemocný. Píchne se mu protilátka, která virus (nebo bakterii) obalí a vlastně ho zablokuje, takže nemůže škodit. A pak existují léky, jež brání viru v rozmnožování. Vyhýbám se záměrně slovu „zabíjejí“, protože virus není živý. Je to zpravidla malá chemická molekula a rozdíl mezi terapeutickou vakcínou a lékem je vlastně jenom ve velikosti té molekuly. 

Jak pokračují výzkumy u koronaviru?
U koronaviru máme senzační a neuvěřitelný úspěch s protektivními vakcínami, to jsem ani nečekal. Jde to rychle, jsou extrémně účinné a téměř nemají žádné vedlejší účinky. Bude za to Nobelova cena. Je to fenomenální úspěch lidského umění, mozku, rozumu a vědy. Máme také relativně slušné terapeutické vakcíny, to jsou protilátky od firem Eli Lilly nebo Regeneron s legračními jmény jako „bamlanivimab“, o nichž mluví i předseda vlády. Jsou tady ale komplikace: musejí se podat včas, dokud má ještě smysl ten virus zablokovat. Musejí se podávat do žíly. Nedáte si je ráno před snídaní, když zakašlete. Musíte do nemocnice. Takže je to trochu nepraktické a v nemocnici často končí lidé s těžkými příznaky, kdy už je zánětlivá reakce organismu rozjetá, kdy už mají zápaly plic, a v té chvíli blokovat virus sice trochu pomůže, ale už je pozdě. Tohle jsou tedy nevýhody terapeutických protilátek. 

A jak se to má u koronaviru s vývojem léků?
Co se týče léků, zatím je to docela špatenka. My jsme hodně oslavovali objev remdesiviru – tedy léku firmy Gilead, jehož vývoj vedl Tomáš Cihlář, který pracoval i v tomhle domě (Ústav pro organickou chemii a biochemii AV ČR v pražských Dejvicích, pozn. red.). Je to účinné antivirotikum, ale má nevýhodu, že se musí podávat do žíly, že to není pilulka, a tím pádem se zase může dostat k pacientovi příliš pozdě. Zkracuje dobu hospitalizace, ale není to zase tak dramatické. Takže se dál hledají jiná užití remdesiviru – ve formě spreje nebo v kombinaci s jinými léky. A hledají se léky, jež by se mohly dát do tabletek. Když se zjistí, že jste pozitivní, vezmete si pilulky 3× denně, a nemoc se vůbec nerozběhne. 

Které řešení vidíte jako nadějnější?
Vakcíny už fungují, tady máme vyhráno, a já jsem medicinální chemik, takže se těším na pilulky. Hlavně je to důležité do budoucna kvůli tomu, že se takové věci budou opakovat. Potřebujeme vyvinout léky, jež by mohly zabírat proti všem koronavirům. Udělat takovou vakcínu je těžké, ale vyvinout takový lék bychom snad mohli. I proti dalším virům a proti různým typům chřipky. Ony nebudou stoprocentně účinné, ale bude skvělé, když alespoň zabrání těžkému průběhu nebo smrti. Budete mít pár týdnů horečku, ale vylížete se z toho. 

Jak je možné, že jsme tak rychle měli vakcínu proti covidu, když například proti HIV jsme ji nenašli...?
Těch důvodů je víc, ale jeden z nich je, že HIV napadá buňky imunitního systému, takže je obtížné udělat něco, co bude bezpečně aktivovat právě buňky, jež virus napadá. Zadruhé, virus HIV mutuje mnohem rychleji než koronavirus. Kdybyste se ale ptal, jak to, že jsme vakcínu proti covidu udělali tak rychle, když víme, že vakcína se obecně vyvíjí několik let, pak ten hlavní důvod je ekonomický. 

Americká vláda – konkrétně Donald Trump, a jakkoliv to zní divně, za tohle by si ten pomník zasloužil – totiž vývoj vakcín buď přímo dotovala, nebo firmám slíbila, že v případě schválení americkým Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) si od výrobců ty vakcíny koupí. Zaručili odběr. V případě prvního SARS firmy sice začaly vyvíjet léky a vakcíny, ale když epidemie díky opatřením skončila – nakaženo bylo zhruba 8 000 osob a 800 jich umřelo –, nedostaly své peníze zpátky. Pro farmaceutické firmy to tehdy byla lekce: Pozor na virové epidemie, ono to rychle přijde, rychle zmizí, a my proděláme kalhoty! Čili oni musejí mít jistotu, že na tom mohou vydělat. Tentokrát měli silnou motivaci. Plus je to také obrovská prestiž. Malou firmu BioNTech dřív nikdo neznal, i když dělala skvělé věci. Také Pfizer a AstraZeneca obrovsky posílily svou pozici na trhu.  

Mluví se o navrhovaném zrušení patentu na vakcíny, jež má očkování proti covidu zpřístupnit více lidem. Vláda v USA je pro, Německo proti... 
Myšlenka je taková – a vypadá vznešeně –, že když se uvolní patenty na výrobu léků obecně, a vakcín zvlášť, pak vakcíny a léky bude moct vyrobit kdokoliv, tím pádem se zvýší konkurence, sníží cena, bude víc vakcín a více lidí bude vyléčeno. To zní chvályhodně, jenže teď následují dvě „ale“: To první je obecné a spočívá v tom, že vývoj a objev léků je riskantní dlouhodobá činnost, která stojí strašlivé peníze – průměrný lék se vyvíjí 10 let a stojí 1–2 miliardy dolarů. To jsou obrovské investice, které se velmi často nepovedou. A firma, co do takového podniku půjde, musí mít aspoň naději, že se jí ty peníze vrátí. Stát léky vyvíjet neumí, to už jsme si během několika desetiletí ověřili, že soukromá iniciativa je lepší než státní regulace a že je lepší, když to riziko nese soukromá firma. Jinými slovy musejí to dělat soukromé firmy, jež mají šanci, aby na tom vydělaly. A jediná šance, aby na tom riskantním trhu vydělaly, jsou právě patenty.

Specifikem farmaceutického průmyslu totiž je, že výroba léků je relativně jednoduchá, výrobek je vlastně molekula. Jenže si představte, že do toho firma vrazí dvě miliardy dolarů, po deseti letech složitého klinického testování najednou mají molekulu, která by jim to všechno měla zaplatit, a v Indii, Číně nebo u nás v Česku se objeví někdo jiný, kdo to začne vyrábět a zaplaví trh nalevno, protože on do toho ty dvě miliardy vrazit nemusel. Tohle je byznys, kde je podle mého názoru ochrana patentu naprosto nezbytná. Proto si myslím, že tenhle princip není dobré prolamovat. 

A to druhé „ale“?
Vakcíny už teď vyrábí prakticky každý, kdo to umí. Není to tak, že by tu byla spousta firem, které nemůžou dělat proto, že nemají licenci. Většinu vakcín dnes mimochodem vyrábějí v licenci Indové a vydělávají na tom. Problém je jinde. Vyrábět vakcíny je velmi kvalifikovaná práce: potřebujete mít schválené laborky a kvalifikovaný personál, to jsou v současnosti skutečné limity, které brání tomu, aby se vyrábělo víc. Jinými slovy: kdyby se dnes pustila patentová práva, pak podle mě o moc víc vakcín nemáme a vznikne pouze nebezpečný precedens do budoucna. Tohle je tedy moje osobní stanovisko pravičáka – rozumím německému postoji, protože takzvaná vakcína Pfizer (firma se sídlem v New Yorku, pozn. red.) je ve skutečnosti německá vakcína BioNTech (firma se sídlem v Mohuči, pozn. red), čili Němci o to nechtějí přijít. Ale mně to dává smysl i celkově. 

Jste nejen výzkumník, ale i pedagog na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Asi teď učíte distančně, že?
Učím distančně i fyzicky, protože většina lidí, kteří jsou tady v ústavu po laboratořích, jsou moji studenti z Přírodovědecké fakulty, což na vysoké škole ve vědeckých oborech takhle být i má – člověk učí tak, že dělá vědu spolu se studenty. Oni potom pracují na reálných vědeckých projektech – nejde o žádné cvičné pokusy – a řeší reálné, závažné úkoly jako součást studia. Teď mám několik hodin přednášek týdně, na které se musím i připravovat, ale styk se studenty mám na pracovišti neustálý. Vysoká škola by měla kombinovat vědu a výuku. 

Pokud jde o akademický svět v zahraničí, upozornil jste na případ čechoamerického profesora chemie Tomáše Hudlického, jemuž v Americe vymazali článek z odborného časopisu kvůli tomu, že kritizoval prosazování menšin na úkor odbornosti. Jak tahle kauza pokračuje?
Pokud vím, skončilo to na mrtvém bodě. Z univerzity ho nevyhodili a trochu to utichlo, protože se za něj postavily odbory a znepokojení vyjádřila také část mezinárodní vědecké komunity, ke které se přidala naše Univerzita Karlova, jež mu před lety dala svoje vyznamenání. Jako prorektor jsem napsal svému protějšku na Brockově univerzitě v kanadském Ontariu, a snad tam také náš názor vzali v potaz. On na jednu stranu nebyl propuštěn, na druhou stranu je z něj taková „neosoba“. Myslím, že má problémy umisťovat svoje články, protože odborné časopisy se bojí spojit s jeho jménem. Je v situaci, kdy máte cejch, ale nikdo vám to neřekne. Ruší se plány na různé ceny pro něj k jeho životnímu jubileu a mizí i šance na granty. Je to tiché, nenápadné, a možná o to nebezpečnější. 

Máte pocit, že by podobná kauza mohla vzniknout i v českém akademickém prostředí?
Že by byl někdo proskribován za názor, jako se to stalo Hudlickému, to jsem zatím u nás neviděl. Samozřejmě že když je někdo v komunitě méně populární, pak problémy mít může. A mimochodem já tím jeho textem také nijak nadšený nebyl, on dost staromilecky popisuje, jak to už dneska ve vědě není, co to bývalo, a jak mladí neposlouchají své učitele. Poukazoval na to, že je chyba, když na univerzitě v Kanadě funguje zvýhodňování žen a etnických menšin, protože školy potřebují ty nejlepší a potřebují je získat objektivně. A ne podle barvy pleti, což v jeho podání ohrožuje úroveň vědy. Pro mě byla ovšem přehnaná ta negativní reakce na text. Když totiž budeme takovýmto způsobem umlčovat názory, jež nám připadají nesprávné nebo s nimiž jen nesouhlasíme, pak sice žádnou kritiku neuslyšíme, ale ta kritika bude bublat pod povrchem dál, což se tady v západní Evropě a v Americe trochu děje

V knize Spánek rozumu rodí příšery se vedle vědy věnujete společenským tématům a za největší problém české společnosti označujete nedůvěru mezi lidmi. V čem je to pro vás zásadní a kde se s důsledky té nedůvěry potkáváte?
Na to narážíte na každém kroku, když jedete do země, kde je mezilidská důvěra větší. Spousta lidí, kteří cestovali po Skandinávii, si vzpomene na sruby, kam vlezete a kde máte připravené dříví na podpal, varnou konvici, a někdy dokonce i malou zásobu jídla. Očekává se, že to využijete, a než odjedete, také naštípete dříví, necháte tam nějakou konzervu a klíč vrátíte pod rohožku. Tohle je založené na důvěře, bez níž to nejde dělat – stačí pár procent lidí, co to začnou zneužívat, a celý systém přestane fungovat. 

Mám také kamarády, kteří bydlí nedaleko Washingtonu, a ti nejenže dům nezamykají, oni od něj dávno ztratili klíče. Ani nezamykají auto, což by nebylo možné na Manhattanu nebo v Los Angeles, ale ve velké části USA je to běžné. A je to větší životní komfort, když se nemusíte na své spoluobčany dívat jako na potenciální zloděje. To je možná důležitější věc, než si uvědomujeme. 

To je fakt...
A půjdu dál: Důvod, proč se u nás nestavějí dálnice a proč jde všechno tak strašně těžko, je ten, že náš systém řízení veřejných věcí je založen na nedůvěře – možná oprávněné, bohužel. Náš ústav je veřejná instituce, takže když si chci koupit přístroj, který potřebuju – a já zatraceně dobře vím, jaký přístroj potřebuju, a umím jednat s firmami, protože ty peníze sice nejsou moje, ale jsou grantové a já chci, aby to bylo co nejlevnější –, přesto musím udělat velmi složitá výběrová řízení. A když se někdo odvolá, pak trvají ještě mnohem déle. Je kolem toho obrovská byrokracie a živí se kolem toho spousta firem, co nedělají nic jiného než organizaci výběrových řízení. Čili věc se protahuje a máme kvůli té nedůvěře i obrovské náklady. Kdybychom si ovšem mohli věřit, pak je tohle všechno odbourané.  

Dezinformace mají efekt jako bombardování nemocnic, říká datový analytik

Nedůvěra se asi projevila i v souvislosti s covidem.
Byli jsme svědky selhání společně sdílených pojmů, např. co je realita a co pravda. Já jsem o existenci fake news (falešné a cíleně zavádějící zprávy, pozn. red.) věděl a o bublinách lidí, kteří si myslí, že Země je placatá, taky. Teprve s covidem jsem si ale uvědomil, kolik jich je, jak je to rozšířené a že to opravdu zabíjí lidí. Když si totiž statisíce lidí posílají zprávy, že vás vakcína zabije a že se vás Bill Gates snaží očipovat, pak ty zprávy taky zabíjejí, protože se potom lidi, kteří tomu uvěří, nebudou chtít očkovat. Naštěstí jsou vakcíny tak účinné a očkování tak viditelně funguje, že tahle hysterie téměř utichla. 

Během covidu byla veřejnost překvapená mnohdy protichůdnými názory a radami vědců i lékařů. Jak si tohle vysvětlujete?
Když média právem žádala vysvětlení, narazila myslím i na lidi, kteří nebyli zvyklí komunikovat s médii a často říkali hypotézy, aniž by vysvětlili, že to je jenom hypotéza. Druhá věc je, že to byl opravdu nový virus, a já se ani nezlobím na lidi, kteří loni v březnu nebo únoru situaci podceňovali nebo naopak strašili. Mám lidem za zlé spíš věci, které zazněly v létě a na podzim, kdy už odborníci vědět mohli a měli, protože existovala spousta dat z celého světa. Další věc je, že se objevilo a vyjadřovalo hodně lidí bez přírodovědného vzdělání a bez zkušenosti s tím, co je věda – bohužel mezi nimi bylo i hodně lékařů, kteří posuzovali vše z vlastní zkušenosti nebo praxe své kliniky, a buď neznali evropský kontext, nebo to nedokázali domyslet. Tady byli paradoxně často blíž realitě nelékaři, lidé, kteří umějí modelovat, analyzovat data a umějí anglicky. Ani jinde v Evropě se odborníci ve všem neshodli, ale nikde to nebylo takové jako u nás. Já se nedivím našim spoluobčanům, že byli vyděšení, bohužel jsme tady měli řadu sebevědomých prohlášení, jež se ukázala jako fatálně špatná. 

A máte nějaký osobní recept proti té panující nedůvěře?
V tom jsem teď trochu skeptický, a netýká se to jenom pandemie. I s kauzou Vrbětice si uvědomíme, že tady existují trollí farmy (skupiny, které na internetu cíleně šíří nepravdivé a zavádějící informace, pozn. red.), což jsou opravdu organizovaní výrobci poplašných nebo zcela falešných zpráv. Ohledně receptu proti nedůvěře nejde teď poradit asi nic jiného než kritický rozum. 

Na chodbě máte bustu profesora Antonína Holého, který objevil antivirotika využívaná při léčbě AIDS. I z vaší knížky získá čtenář pocit silné oborové tradice a až exkluzivního klubu, jehož členové působí různě po světě. Jste s kolegy pořád ve spojení?
Samozřejmě, tohle je malá země, takže lidé, kteří dělají dobrou vědu, o sobě vědí. Existuje také Učená společnost České republiky, v níž se scházejí lidé ze všech oborů. Je pravda, že chemie tady má velkou tradici už od Emila Votočka (1872–1950, spoluautor českého chemického názvosloví, objevitel několika cukrů, pozn. red.) nebo profesora Lukeše (Rudolf Lukeš, 1897–1960, zakladatel syntetické organické chemie, pozn. red.). Je to významná část české vědy, vždyť v tomhle baráku se dělaly první peptidy na světě a bylo tady několik lidí, kteří měli hodně blízko k Nobelově ceně. 

V knize ostatně mluvíte o nobelistech, kteří o českém kolegovi říkali, že by to měl dostat s nimi.
Ano, to byl zase Jan Svoboda (1934–2017) z Ústavu molekulární genetiky, který opravdu spoluobjevil retroviry – to znamená skupinu virů, kam patří také HIV. Za jejich objev byla v 70. letech udělena Nobelova cena pro Davida Baltimora a Howarda Temina. Svoboda to měl dostat s nimi a oni sami, když tu cenu přijímali, jmenovali Jana Svobodu jako dalšího člověka, který by si tu cenu býval zasloužil. David Baltimore to říkal opakovaně, sám jsem ho slyšel. 

Jak si takovou tradici v oboru vysvětlujete?
Já myslím, že to vždycky záleží na zakladatelské osobnosti, protože třeba takový Rudolf Zahradník (1928–2020, český fyzikální chemik a v letech 1993–2001 předseda Akademie věd ČR, pozn. red.) vychoval několik žáků, kteří jsou světovými špičkami v kvantové chemii, a není to náhoda. Ostatně nejlepší způsob, jak dostat Nobelovu cenu, je pracovat v laboratoři u někoho, kdo Nobelovu cenu má, to je prokázané. Vždycky je ale podle mě důležitá zakladatelská osoba, jež vytvoří okruh žáků, kteří to táhnou dál, a když jsou jen trochu dobří a mají podmínky, pak se to povede. 

Říkal jste, že virus nejde zabít. Sám ale v přednáškách – a nevím, jestli si to uvědomujete – o něm někdy mluvíte v životném rodě, tedy jako o virovi...
Je to podobné, jako když se věnujete modelům vláčků, pak o nich taky budete mluvit mazlivě. Když na tom děláte celý život, získáte k tomu blízký vztah. A já mám ty viry taky vlastně rád.  

prof. RNDr. Jan Konvalinka, CSc.
Jan Konvalinka je český biochemik. V současnosti vede výzkumnou skupinu na Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd. 
Soustředil se zejména na výzkum proteinů viru HIV. Je autorem více než 90 původních vědeckých prací v mezinárodních časopisech. Za svou vědeckou činnost získal řadu ocenění. Je členem Učené společnosti České republiky.

Jan Čáp

Zdroj: 
https://www.idnes.cz/onadnes/zdravi/jan-konvalinka-profesor-biochemie-vyvoj-leciv-koronavirus.A210602_142609_zdravi_mama?zdroj=vybava_recombee

Foto:
Prof. RNDr. Jan Konvalinka, CSc., při práci v laboratoři.
Autor: archiv Jana Konvalinky