Třicet milionů migrantů. Po válce Evropa zažila stěhování národů

Konec druhé světové války přinesl ve střední a východní Evropě významné změny hranic. Ještě daleko významnější byla její národnostní a jazyková proměna. Státníci byli vesměs přesvědčeni, že přítomnost početných menšin ve většině států byla jednou z hlavních příčin nestability vedoucí k válce. Sjednocení politických a etnických hranic se tak stalo jedním z cílů poválečného uspořádání, a to i za cenu násilného vyhánění. Období let 1944 až 1948 tak přeťalo kořeny nejméně 31 milionům lidí. Tento počet uvádí historik Robert Paul Magocsi, jehož Atlas dějin středovýchodní Evropy je zdrojem všech čísel v textu.

Část přesidlování byla přímo spojena se závěrečným pohybem fronty. Rudá armáda v průběhu roku 1944 postupovala na západ a před ní se přesouvali nacističtí vojenští i úřední správci území i další kolaboranti jakož i lidé obávající se tvrdé ruky stalinismu. Jejich cíl byl jasný: části Německa a Rakouska dobyté Američany, Brity a Francouzi.

Největší podíl této skupiny tvořili Němci. Nejméně pět milionů jich opustilo rozpadající se východní křídlo třetí říše: Východní Prusko, Gdaňsk, Západní Prusko, Pomořany, východní Braniborsko a Slezsko. K nim se přidalo asi půl milionu lidí, které do takzvaného Generálního gouvernementu poslali nacisté jako kolonisty.

Dalších sto tisíc Němců odešlo z Rumunska, když opustilo Osu a přidalo se na stranu Sovětů. Takzvaní Dunajští Švábové pak utíkali z Maďarska. Jejich množství historici zatím přesně neurčili.

Do sovětských tenat
Prchnout se zdaleka nepodařilo všem. Komunisté tak v zimě 1944/1945 na dobytých územích zajali podle odhadů 408 tisíc Němců a jejich spojenců, které odvlekli do Sovětského svazu. Asi polovina jich byla z území předválečného Polska, na 120 tisíc včetně Maďarů z Maďarska a Jugoslávie a 73 tisíc z Rumunska. Na východ muselo také dalších asi 80 tisíc Litevců.

Východním směrem se pohybovali ještě lidé, které spojovalo vlastnictví pasu se srpem a kladivem v meziválečném období. Z celkových 8,3 milionu občanů SSSR přesídlených za války jich boje a kruté zacházení přežilo asi 5,6 milionu. Zhruba tři miliony z nich žily na území dobytém Rudou armádou.

Zbylých 2,6 milionu se stalo předmětem vyjednávání na konferenci velmocí v únoru 1945 v Jaltě. Stalin si tam vymínil, že je západní mocnosti budou repatriovat. V letech 1945 a 1946 se tak na dva miliony z nich přesunuly (někteří nuceně) ze západních okupačních sektorů Německa a Rakouska.

Byli to lidé, které buď během války přemístilo jako levnou pracovní sílu Německo, nebo ti, kteří s koncem války prchali, jak již bylo zmíněno. Většina z nich – asi jeden a čtvrt milionu – mluvila ukrajinsky. Následovali Bělorusové a Rusové. Mnozí z nich museli daleko na východ do asijských částí svazu. Stalinův režim je považoval za příliš nespolehlivé, než aby je mohl nechat na území, které před válkou nazývali domovem.

Etnické čištění v míru
Daleko početnější přesuny obyvatelstva následovaly po německé kapitulaci. V Postupimi vítězové schválili vysídlení Němců z Československa a nově nabytých polských území do toho, co zbylo z Německa.

Sudety tak v letech 1946 a 1947 opustily asi tři miliony lidí. Dva odešly do americké a jeden do sovětské zóny. Historik Timothy Snyder v syntéze zločinů nacismu a stalinismu nazvané Krvavé země líčí československou odplatu: „Edvard Beneš byl za války nejvýmluvnějším obhájcem vyhnání Němců a 12. května 1945 občanům sdělil, že ‚německý národ přišel o své lidství‘.“

Upozorňuje, že při vyhnání přišlo o život až 30 tisíc Němců a 5558 jich v Československu v roce 1945 spáchalo sebevraždu. „Günter Grass, který se tu tehdy ocitl v americkém zajetí, přemítal, zda američtí vojáci měli Němce hlídat, anebo je spíš chránit před Čechy,“ ilustruje tehdejší situaci americký historik.

S planinami přiléhajícími z východu k nové německo-polské hranici na Odře a Nise se muselo rozloučit 3,3 milionu Němců. Asi 57 procent z nich skončilo v britské a zbytek v sovětské okupační zóně.

„Přesuny byly velmi vleklé, což proměňovalo několikahodinovou cestu ve strašlivou odyseu. Němci nastupující do vlaků byli často vyhladovělí nebo nemocní, směli si s sebou vzít jen to, co unesli na zádech, a i to jim mnohdy ukradli bandité či polská milice, která je měla chránit. (…) Za této situace umíralo ve vagonech poměrně hodně lidí,“ líčí Snyder a dodává, že na konci roku 1945 na transporty z Polska začali dohlížet Britové a Sověti, což počty obětí rapidně snížilo na maximálně desítky tisíc.

Zmiňuje se také o způsobech, kterým Poláci Němce vypuzovali a uvádí „asi nejbezelstnější (nebo nejcyničtější)“ příklad Olštýna v bývalé župě Východní Prusko: „Zdejší Němci byli vyzváni, aby do konce října 1945 ‚dobrovolně odešli do Německa‘, a zároveň obdrželi informaci, že ‚ti, kdo se vzepřou, budou odvezeni do táborů‘.“

Na čtvrt milionu Němců také přesídlilo z Maďarska do americké zóny v Německu a britské v Rakousku.

„Historie žádnou odplatu nepřinesla. Všem 13 milionům vyhnanců se podařilo v Německu usídlit a začlenit se do společnosti s pozoruhodným úspěchem, i když neblahé vzpomínky zůstávají stále živé a v Bavorsku toto téma pořád ještě vyvolává silné emoce,“ připomíná historik Tony Judt v knize Poválečná Evropa.

Mezi Polskem a Ruskem
Další masivní pohyb se odehrával v rámci polsko-sovětské dohody ze září 1944. Stanovovala, že všichni etničtí Poláci a Židé, kteří byli před 17. zářím 1939 občany Polska a žili na území, které mu nyní zabral Sovětský svaz, se mohli přesunout do nových polských hranic.

Mezi lety 1944 a 1947 tak rozšířené sovětské území opustilo téměř 1,7 milionu občanů předválečného Polska, z nichž na 200 tisíc se hlásilo k židovské národnosti. K nim se živelně přidalo na 70 tisíc demobilizovaných polských vojáků a 240 tisíc polských kolonistů převážně z území nově nazývaného západní Ukrajina.

K tomu se do Polska vrátilo 520 tisíc lidí deportovaných nacisty do Německa a 28 tisíc Poláků žijících ve Vestfálsku od 19. století. Dalších 17 tisíc Poláků zamířilo do vlasti z Bosny, kde pobývali od 90. let 19. století.

Podle dohody z roku 1944 mohli také Litevci, Bělorusové a Ukrajinci na území nově vymezeného Polska požádat o sovětské občanství a přesunout se na východ. Formálně to mělo být dobrovolné, ve skutečnosti většinou nebylo. Asi 483 tisíc Ukrajinců našlo nový domov v sovětské republice formálně patřící jejich národu, podobný osud čekal na 30 tisíc Bělorusů a 17 tisíc Litevců.

Prázdné domy
Především v Polsku, v Československu a na nově nabytých sovětských územích zbyly po vyhnaných, vyměněných nebo uprchlých lidech obrovské prázdné prostory plné infrastruktury připravené k okamžitému využívání. Vláda ve Varšavě vyslala do domů po Němcích na 3,5 milionu lidí z centra země. Zamířila tam také většina z 1,7 milionu Poláků přišedších ze Sovětského svazu.

Tamní nově prázdné vesnice zase osídlili Ukrajinci, Bělorusové a Litevci zpoza nové hranice s Polskem. Ještě víc – skoro dva miliony – jich ale dorazilo z východu ze zemí, kterým bolševici vládli už od ruské občanské války na přelomu desátých a dvacátých let. Byli mezi nimi i Rusové, kteří se poprvé v dějinách ve větším množství usídlili převážně ve městech západního Běloruska, Ukrajiny, v Moldavsku a Litvě.

Čechoslováci také získali obrovské množství prázdných domů a chalup s cestami, studněmi, pilami či sklárnami. Asi 1,9 milionu lidí se vydalo osídlovat Sudety. Někdo dobrovolně, někdo tam mířil do vyhnanství.

„V územích těmito migracemi nejvíc zasažených byl všeobecný poválečný chaos mnohem silnější: na čas se stala jakýmsi místním ‚Divokým západem‘ s anarchicky neustálenými poměry, v nichz se zápal osíldenců a jejich úsilí založit nové existence mísily s kriminalitami, rabováním, svévolí a celkovou nejistotou. Zavedení elementárního pořádku potrvá přinejmenším dva až tři roky a normalizace skutečná, tedy zakotvení obyvatelstva v nových sídlech, se pak protáhne na celá desetiletí a zanechá dodnes patrné stopy,“ popisuje poválečnou realitu Křen.

Početně drobné, lidsky radikální přesuny
Vnímání národů jako homogenních mas a nikoliv souborů různorodých individuí ovládlo i další oblasti poválečné středovýchodní Evropy. Nikde už nedosáhlo takových početních měřítek, lidské osudy však měnilo stejně tvrdě, rychle a nemilosrdně.

Přesuny obyvatel předpokládala smlouva mezi SSSR a Československem o předání Podkarpatské Rusi z června 1945. Češi a Slováci se díky ní mohli přesunout na západ a 20 tisíc z nich toho využilo. Rusíni a Ukrajinci měli možnost vydat se opačným směrem, ale z nich se nechtělo téměř nikomu.

O rok později byla uzavřena ještě jedna smlouva, která umožnila návrat 33 tisíc volyňských Čechů kolonizujících úrodnou ukrajinskou půdu od 70. let 19. století. Stala se také základem pro přesun deseti tisíc Rusínů (někteří se identifikovali spíš jako Ukrajinci) ze severovýchodního Slovenska na sovětskou Ukrajinu.

Československo uzavřelo podobnou smlouvu také s Rumunskem a na jejím základě se do tuzemska přistěhovalo na 30 tisíc Rusínů a Ukrajinců převážně z Maramureše a Bukoviny.

Vláda v Praze doufala, že se násilným odsunem bude moci zbavit i maďarské menšiny. To se však stalo jen z malé části. Během dvou poválečných let překročilo natrvalo hranici na jih 165 tisíc Maďarů.

Asi 32 tisíc z nich strávilo na jižním Slovensku pouhých sedm let od chvíle, kdy přišli kolonizovat nově nabyté země po vídeňské arbitráži z listopadu 1938. A asi 73 tisíc Maďarů vyměnila Praha za 60 tisíc Slováků žijících v Maďarsku na základě bilaterální smlouvy z února 1946.

Na Balkáně
Maďaři se vyměnili také se Srby a Chorvaty – 40 tisíc za 40 tisíc. A Jugoslávii opustilo na 130 tisíc Italů z těch částí Dalmácie a Istrie, o které Řím přišel.

Bulharsko při kapitulaci v září 1944 souhlasilo s návratem 120 tisíc kolonistů vyslaných v roce 1941 do okupovaných oblastí severovýchodního Řecka.

Řeckem také ještě otřásaly výstřely občanské války mezi tamními komunisty a pravicí. Ta zuřila hlavně na severu v řecké provincii jménem Makedonie a vyhnala odtud na 700 tisíc Řeků a slovanských Makedonců. Většina se jich po válce vrátila, ale asi 90 tisíc jich mezitím našlo domov v Jugoslávii nebo dalších zemích tvořícího se socialistického bloku včetně Československa. Válka také za hranice vyhnala na 25 tisíc Albánců.

Hlasování nohama
Kromě smluvně ošetřených a víceméně organizovaných přesunů se mnozí lidé živelně rozhodli hledat na vlastní pěst štěstí jinde, nebo si prostě zachránit život či svobodu.

Nejmasivněji tento pohyb zasáhl okupované Německo. Ze sovětské zóny, čím dál evidentněji věštící dlouhodobý morální, politický i ekonomický marasmus, uteklo k západním správcům podle odhadů na 985 tisíc lidí do roku 1952, kdy se hranice zavřely a překonat je se stalo velmi riskantním.

Masivně se do pohybu dali také ti Židé, kteří přežili holocaust. Těch bylo ve středovýchodní Evropě kromě sovětského území po válce asi 970 tisíc. Skoro polovina žila v Rumunsku a po asi dvou stech tisících v Polsku a Maďarsku.

Děsivá zkušenost masového vyvražďování mnohým velela dát se na útěk před hrozbou jeho opakování. Útěk (hebrejsky briha) také jako jméno přilnul k odchodu asi 150 tisíc Židů z Polska, 40 tisíc z Rumunska, 25 tisíc z Maďarska a pěti tisíc z Československa. Většinou se přes americkou či britskou okupační zónu Německa či Rakouska dostali do italských přístavů a dál do Palestiny, nebo přístavů v Severním moři a dál do jižní i severní Ameriky.

Zmizení elementu
Druhá světová válka i roky následující těsně po ní přinesly do středovýchodní Evropy bezprecedentní demografickou proměnu. Především území současného Polska značně prořídlo.

Kromě toho byly nejviditelnější dva důsledky. Prvním bylo téměř úplně zmizení Němců a Židů, kteří spoluvytvářeli kulturní, společenské i hospodářské bohatství východu po dlouhá staletí.

Druhým bylo do značné míry naplnění cíle celého procesu. Totiž vytvoření států, jejichž téměř veškeré obyvatelstvo mluví stejným jazykem a hlásí se ke stejným historickým a kulturním příběhům. Oněch leckým vysněných národních států.

Mnohé se zjednodušilo. Neustálé handrkování o ta či ona menšinová práva konečně ustalo a lidé mohli svou energii směřovat smysluplněji. Zjednodušení však přineslo také společenské a kulturní zploštění, ochuzení o řadu vlivů a tradic a zúžení kulturního horizontu. Inspirace, kterou pocítili Czeslaw Milosz ve Vilniusu, Günter Grass v Gdaňsku, Sándor Marai v Košicích, Franz Kafka v Praze či Adolf Loos v Brně, nadobro zmizela.

„Národnostní homogenizace v této části kontinentu byla produktem tehdy všeobecně uznávané normy: stát má být národní a národnostně co možná nejčistší. Názory na toto řešení jsou stále předmětem mnohdy pohnutých diskusí: proti kritice a mravním pochybám o odvetě a ‚kolektivní vině‘ se uvádí argument, že odstraněním menšin byla odstraněna latentní příčina nestability a konfliktů, ale na síle získává názor, že to k demokratizaci a modernizaci nepřispělo, ačkoli si to současníci vesměs mysleli,“ píše Křen.

AUTOR: Matěj Sviták
zdroj: R.P.Magocsi: Historical Atlas of East Central Europe, J.Křen: Dvě století střední Evropy, P. Wandycz: Střední Evropa v dějinách, T. Judt: Poválečná Evropa, Timothy Snyder: Krvavé země

Zdroj článku:
https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/3089054-tricet-milionu-migrantu-po-valce-evropa-zazila-stehovani-narodu