Ivan Pop: Osobnosti našich dějín - SOVA PETR PETROVIČ

SOVA Petr Petrovič (*11.7.1894 Hajtovka, dnes Slovensko, †10.6.1984 Užhorod, Ukrajina), rusínský politik a kulturní činitel rusofílského směru. Maturoval na gymnáziu v Prešově (1913), absolvoval právnickou akademii v Košicích (1923). V březnu 1915 narukoval do rakousko-uherské armády, bojoval na východní frontě, dva roky strávil v ruském zajetí. V důsledku chaosu v Rusku za revoluce a občanské války se vrátil domů až v roce 1919. Ihned po návratu byl jmenován vedoucím referátu ministerstva školství ČSR v Užhorodě, poradcem guvernéra v otázkách kultury. V roce 1922 byl zvolen členem městského zastupitelství v Užhorodu, měl na starosti infrastrukturu města, která byla v žalostném stavu. V letech 1924-27 vykonával funkci zástupce starosty města. Ostře vystoupil proti činnosti ukrajinských emigrantů a společnosti Prosvitá na Podkarpatské Rusi.

Spoluzakladatel a člen výkonného výboru kultumě-osvětové Společnosti A. Duchnoviče, předseda nadace Školnaja pomošč, založené J. Breško-Breškovskou. Důsledně bojoval za uskutečnění ústavního práva Podkarpatské Rusi na autonomii, i když nepodporoval radikální autonomistické hnutí včele s I. Kurtjakem, později A. Bródym. ČSR považoval za ideální státní útvar tří slovanských státotvorných národu, Čechů, Slováků a Podkarpatských Rusínů. V roce 1938 byl jmenován tajemníkem rusínsko-rusofilské frakce Centrální ruské národní rady (CRNR). Po Vídeňské arbitráži opustil Užhorod připojený k Maďarsku a odešel do nového hlavního města Podkarpatské Rusi Chustu. Jmenování autonomního kabinetu ukrajinského směru A. Vološina považoval za vážnou politickou chybu ústřední vlády ČSR. Spolu s V. Karamanem, R Fedorem, I. Pješčakem, E. Bačinským, P. Kossejem, I. Židovským a dalšími stál ke kabinetu v opozici. Tato skupina se snažila obnovit činnost CRNR, přesvědčit ústřední vládu v Praze o škodlivosti ukrajinství, nutnosti reorganizace autonomní vlády Vláda A. Vološina pohrozila P. Sovovi a jeho přátelům zatčením a internací v koncentračním táboře Dumen u Rachova.

P. Sova a další opoziční rusfnští politici nemohli do krajského sněmu ve volbách v únoru 1939 kandidovat. Po obsazení Podkarpatské Rusi Maďarskem v březnu 1939 se R Sova vrátil do Užhorodu . Byl jmenován členem poradního sboru regenta-komisaře, členem městského zastupitelství.

Po příchodu Rudé armády v říjnu 1944 se P. Sova stal objektem politické hry sovětské vojenské administrace. Byl jmenován starostou Užhorodu, na 1. sjezdu národních výborů v Mukačevu (26.11.1944) zvolen jako nestraník prvním zástupcem předsedy Národní rady tzv. Zakatpatské Ukrajiny. Avšak brzy pochopil její loutkovou podstatu. Po Stalinově likvidaci loutkového státečku Zakarpatská Ukrajina a vytvoření bezejmenné zakarpatské oblasti sovětské Ukrajiny byly politické hry u konce. Kdysi zatvrzelý rusofil důvěrnému příteli smutně řekl: „Ne, takové Rusy jsme nečekali - До нас прийшли не ті росіяни, котрих ми чекали."

P. Sova byl vyhnán z administrace nové „oblasti", nějakou dobu byl ředitelem vlastivědného muzea, které existovalo pouze na papíře. Avšak zanedlouho musel i tuto funkci ustoupit přivandrovalci z východu. Zbyla mu neutrální sféra, vlastivědná práce, ve které nebyl nováčkem. Ve 30. letech vydal jednu z nejlepších knih o dějinách Užhorodu (prošloje Užgoroda, 1937). Napsal první studii o architektuře kraje (Architekturní pamjatnyky Zakarpattja, 1958). Byl literárně činný, v 60. letech vydal dva sborníky povídek (Začarovana dolyna, 1966; V děbrjach Karpat, 1975), jako první z podkarpatských publicistů psal o ekologických problémech Karpat a ochraně kulturních památek.

prof. Ivan Pop