RUSÍNSKÝ MNICHOV. JAK JSME V ROCE 1945 PŘIŠLI O PODKARPATSKOU RUS

 
Po deset let představovala monumentální socha československého prezidenta T. G. Masaryka od rusínské sochařky Oleny Mondičové chloubu Užhorodu. Po první vídeňské arbitráži v listopadu 1938, kdy jihozápadní část Podkarpatské Rusi připadla Maďarsku, byl pomník převezen do východoslovenských Michalovců. Poté putoval mezi Bratislavou a Bavorskem. Do poválečného Užhorodu se však již nevrátil.
 
O sochu projevilo zájem město Hranice, ani tam ale dlouho nestála. Tamní občané se ji prozřetelně rozhodli zachránit zakopáním v pískovně a během uvolnění poměrů v roce 1968 se dočkala svého třetího odhalení. Její strastiplnou cestu nadobro zpečetila až normalizace, během níž byla roztavena v prostějovských železárnách. Dějiny Podkarpatské Rusi jako by byly paralelou poutě bronzového Masaryka – jen za první polovinu minulého století toto území čtyřikrát změnilo majitele.

Ještě v roce 1914 Tomáš Garrigue Masaryk předpokládal, že Podkarpatská Rus připadne v budoucnu Rusku. Rusínským emigrantům v Americe se však formující se československý stát jevil jako nejsolidnější alternativa. Jejich přání se stalo skutečností – k Československu tak bylo po válce s Maďarskem (1918–1919), jež se nehodlalo smířit se ztrátou části svého území ve prospěch mladé republiky, připojeno teritorium s bezmála 600 000 obyvateli. Číst a psát umělo zhruba 17,5 procenta z nich, průmysl zde prakticky neexistoval.

Přestože je vliv ČSR na modernizaci Podkarpatské Rusi v oblasti hospodářské či kulturní nepopiratelný, zároveň platí, že daleká Praha mnohdy potřebám Rusínů rozuměla jen pramálo. Vděčnost velké části rusínské inteligence i populace směrem k republice byla zřejmě nejvíce oslabována stálým odkládáním slíbené autonomie. Té se sice Rusíni dočkali, avšak až v říjnu 1938, kdy po mnichovské dohodě už o silném Československu nemohla být řeč. Nastalé situace okamžitě využilo Maďarsko, jehož jednotky v zemi pod Karpaty soustavně prováděly útoky a přepady. Nápor Maďarů byl navíc podpořen diverzní činností Polska, jejímž cílem byla destabilizace zbytkového Československa, s nímž měli Poláci od roku 1918 územní spory zejména v oblasti Těšínska.

Před březnovými událostmi roku 1939, tedy okupací Československa nacistickým Německem a vtrhnutím maďarských vojsk na východ Slovenska, navíc československou obranu oslabila dlouho dřímající ukrajinská otázka. Kvůli ozbrojenému konfliktu s takzvanou Karpatskou Sičí, nacionalistickou organizací, jež měla za úkol bránit zemi před Maďary, byla československá armáda nucena potlačovat také ukrajinská povstání. Čtrnáctého března, tedy v den vzniku Slovenského štátu, došlo k vyhlášení republiky Karpatská Ukrajina s hlavním městem v Chustu (Užhorod po první vídeňské arbitráži připadl Maďarsku), která však existovala pouhé tři dny.

Nejvýchodnější část země dokázaly československé ozbrojené složky držet do 18. března, kdy se vojska postupně stáhla. Společně s částí Slovenska tak Podkarpatská Rus představovala jedinou část prvorepublikového území (pomineme-li bitvu s Němci o Czajankova kasárna v Místku), která byla aktivně bráněna armádními složkami, četnictvem a Stráží obrany státu. Poté zde začala éra maďarské nadvlády zosobněné regentem Miklósem Horthym. Rusínští emigranti, kteří doufali v lepší život v sousedním Sovětském svazu, nicméně houfně končili v gulazích, jelikož byli vnímáni jako maďarští občané. V březnu 1944 došlo k okupaci Maďarska Německem a nastolení pronacistické vlády Strany Šípových křížů.

 
Vrtkavý prezident
„V případě potřeby ho budou Češi bránit třeba krví a železem,“ prohlásil o Zakarpatí tehdejší ministr zahraničí a budoucí prezident Edvard Beneš při návštěvě Podkarpatské Rusi roku 1934. Právě jemu přičítají mnozí historici lví podíl na ztrátě tohoto území po skončení druhé světové války – z dnešního pohledu působí skutečně přinejmenším paradoxně, že Beneš, který tolik požadoval návrat státu do předmnichovských hranic, bývá osočován z „rusínského Mnichova“.

První zdokumentovanou zmínkou, jež naznačovala poválečné směřování Podkarpatské Rusi, je Benešova dohoda se sovětským diplomatem Ivanem Majským uzavřená 22. září 1939 v Londýně. Právě při tomto rozhovoru prezident zdůraznil důležitost společné hranice se SSSR (ačkoliv ten se pět dní předtím přidal k německému útoku na Polsko). Z prezidentových zápisků však nevyplývá, že by se jednalo o přímý souhlas s odstoupením Podkarpatské Rusi. Spíše šlo o zřetelné naznačení, že v případě nutnosti je ochoten tuto možnost zvážit. V Majského raportu do Kremlu nicméně již zaznělo, že je Beneš přesvědčen, že by se dané území mělo „rozhodně“ stát součástí Ukrajinské SSR. Přesto ještě v roce 1941 deklaroval Sovětský svaz neplatnost mnichovské smlouvy a uznal Československo v jeho meziválečných hranicích. Otázku, kdy Sověti svůj postoj v této věci změnili, by snad zodpověděly zapečetěné ruské archivy.

Během karpatsko-užhorodské operace ve dnech 18.–27. října 1944 došlo k obsazení drtivé většiny Podkarpatské Rusi včetně Mukačeva a Užhorodu Rudou armádou. Sovětskému postupu tamními lesy hrál do karet mimo jiné zmatek, jenž vyvstal kvůli střídání vlád v Maďarsku. Na bojišti tedy byla situace vyřešena poměrně rychle, o to složitější bitva se však měla odehrát na úrovni diplomatické.

Vzhledem k tomu, že Československo mělo se SSSR dohodu o správě osvobozeného území, vydala se na Podkarpatskou Rus vládní delegace v čele s ministrem Františkem Němcem a generálem Antonínem Hasalem. Jejich roli ale nelze nazvat jinak než jako symbolickou: za nepřetržitých konfliktů se sovětskou stranou nebyla československá delegace do některých oblastí vůbec vpuštěna. Dne 26. listopadu 1944 se pak v mukačevském kině uskutečnil první sjezd národních výborů Zakarpatské Ukrajiny, na němž došlo ke schválení předem připraveného manifestu o připojení (historicky nesmyslně prezentovaného jako „znovusjednocení“) tohoto území k sovětské Ukrajině. Dodatečně ho údajně podepsalo 90 procent obyvatelstva. Právě tímto manifestem byla Podkarpatská Rus připoutána k Sovětskému svazu, a to až do roku 1991.

Do městského kina v Mukačevu byla zároveň svolána Národní rada Zakarpatské Ukrajiny, jak zněl nyní oficiální název území, v čele s důstojníkem Ivanem Turjanicou. Ten poslal v poslední listopadový den dopis Františku Němcovi, jehož s československou delegací vyzval k opuštění území. Němec výzvu nehodlal splnit, avšak dělal vše proto, aby sovětskou stranu uklidnil.

Turjanica se s požadavkem obrátil přímo na prezidenta Beneše. Z odpovědi exilové vlády a prezidenta již vyznívalo smíření se se ztrátou území ve prospěch Sovětského svazu, zároveň ale také požadavek na jednání, kde bude osud Zakarpatské Ukrajiny jasně právně zakotven. Sovětský svaz však československou jurisdikci nerespektoval. V prosinci započalo jednání, jemuž předsedali velvyslanec v Moskvě Zdeněk Fierlinger a sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Molotov. Sověti se opírali o zmíněný listopadový manifest a „vůli lidu“, což ostatně zopakoval i sám Stalin v lednu 1945, který navíc připomněl dřívější Benešova slova, podle nichž mu prezident Podkarpatskou Rus při setkání v prosinci 1943 sám nabízel.

Tím, kdo snahu Sovětů připojit Podkarpatskou Rus k sovětské Ukrajině predikoval již v březnu 1943 a kdo se neúspěšně zasazoval o to, aby se osvobození území zúčastnil 1. československý armádní sbor, byl generál Heliodor Píka. Ten pokládal Rusíny za svébytný národ. Upozorňoval, že „obrat na Podkarpatské Rusi byl směle a násilně vyvolán sovětskými orgány NKVD, trpěn a podporován sovětským armádním velitelstvím a prakticky veden komunisty a sovětskými agitačními důstojníky“.

 
Tentýž agresor
Dnes je vzhledem k popsané situaci a notoricky známým vzorcům chování Kremlu patrné, že i kdyby se Beneš odevzdání Podkarpatské Rusi bránil, výsledek by byl stejný, ne-li pro československou stranu ještě bolestnější. Kromě obav o ztrátu Slovenska zde hrál roli také postoj Sovětů v záležitosti Těšínska, o kterém se mělo rokovat.

Na druhou stranu některé prezidentovy činy a vyjádření působí až přehnaně servilně. Kupříkladu po osvobození probíhalo verbování československých občanů do sovětského vojska, což bylo tehdy podobně jako dnes bez souhlasu prezidenta zakázáno. Poté, co se Beneš o situaci dozvěděl, prohlásil, že je ochoten dát svolení každému, kdo o to požádá. Sověti však o jeho souhlas vůbec nestáli a dál protokol obcházeli. Benešovi na reputaci nepřidává ani několik výroků z března 1945 při jednání československé delegace se sovětskou stranou v Kremlu, z nichž dokonce vyplývalo, že Praha vlastně nikdy o zisk Podkarpatské Rusi neusilovala nebo že Karpatskou Ukrajinu spravovala jen dočasně jako mandátní území…

Ke konečné dohodě se Sovětským svazem došlo bez jakéhokoliv rusínského zastoupení 29. června 1945. Jako nejproblematičtější se ukázala otázka přesídlení obyvatelstva. Lidé na Zakarpatské Ukrajině měli automaticky od 1. ledna 1946 získat sovětské občanství. Do tohoto data existovalo právo zažádat o československé občanství pro ty, kteří se hlásili k české nebo slovenské národnosti. Podobná opce měla platit i na druhé straně, v oblasti východního Slovenska, kde obyvatelé hlásící se k ukrajinské a ruské národnosti měli právo stát se občany SSSR.

Ján Ursíny, jeden ze zakladatelů Demokratické strany, které se v roce 1946 podařilo na Slovensku porazit komunisty, prosadil i přes výrazné protesty Sovětů šanci získat československý pas pro občany rusínské a ukrajinské národnosti (včetně jejich žen a nezletilých dětí), kteří sloužili za války v řadách československé armády. Nedoceněný politik, jenž byl komunistickým režimem později sedm let vězněn, dobře věděl, jak se s Rusíny na osvobozeném území zachází, včetně věznění v táborech, kam byli zavíraní spolu s Němci a Maďary. Do ČSR mělo nakonec z tohoto území emigrovat až 120 000 obyvatel, přesuny však doprovázely značné obstrukce. Možnost opce byla právě kvůli zmatkům prodloužena do 1. března 1946, nadále však docházelo k potížím a prodlevám zejména v případě rusínského obyvatelstva. Důvodem byla skutečnost, že navzdory přáním a protestům československé strany žádosti nejprve posuzovala strana sovětská.

Z výše řečeného tedy vyplývá, že i kdyby se vláda či obyvatelé vzepřeli, téměř jistě by se vše odvíjelo velmi podobným způsobem. Sovětský „spojenec“ byl pro nás příliš silným soupeřem a vzhledem k vylíčeným událostem je patrné, že se anexe Podkarpatské Rusi rodila za stěnami Kremlu dávno před osvobozením území. Zároveň se však nelze ubránit dojmu, že osud Rusínů připomíná ten náš z roku 1938, s tím rozdílem, že nyní jsme to byli také my, kdo rozhodnul (možná až příliš snadno) o osudu etnika, jež mělo být více než čtyřicet následujících let perzekuováno a které se nemohlo nazývat ani vlastním jménem.

Smutná touha patřit k Československu se projevila na Zakarpatské Ukrajině při únorových volbách roku 1946, kde se i přes vítězství komunistické kandidátky objevovaly lístky bojkotující hlasování s nápisy typu „Ať žije Československo!“.

Čechům se dnes malebný region pod Karpaty připomíná nejen v románech Ivana Olbrachta či atmosféře dovezených dřevěných kostelů, ale také v souvislosti s událostmi posledních měsíců, kdy v rámci uprchlíků z Ruskem napadené Ukrajiny přijímáme i potomky svých dávných spoluobčanů. Ty z domovů vyhnal tentýž agresor, který si toto území před sedmasedmdesáti lety přivlastnil.

autor: Táňa Matelová

zdroj:
https://www.demokratickystred.cz/rusinsky-mnichov-jak-jsme-v-roce-1945-prisli-o-podkarpatskou-rus/

foto:
Koločavský kostel sv. Ducha, jenž za komunismu sloužil jako muzeum ateismu. Foto (oříznuto): Roman Šulc